Odpůrci Rakušana provokovali hákovým křížem. Jeho děda přežil koncentrák

Před několika dny se na předvolebním mítinku hnutí STAN v Plzni objevili jeho odpůrci s transparentem, na němž byla přeškrtnutá fotografie Petra Fialy, Víta Rakušana a hákový kříž. Na to ostře zareagoval Rakušan, který překvapeným demonstrantům sdělil, že jeho dědeček byl vězněn v koncentračním táboře.

„Vy mě, jehož děda byl čtyři roky pod touhle značkou v koncentráku a trpěl tam nejlepší léta svého života, tady označujete hákovým křížem?“ ptal se odpůrců a dodal: „Před hákovým křížem si já vždycky odplivnu… takže s tímhle mne pánové fakt nespojujte! Tohle si sbalte a odneste, jo?“

Zmíněná scéna je ilustrací toho, jak svévolně a bezmyšlenkovitě používáme nejrůznější „nálepky“. Když se hákový kříž objeví jen jako „dekorace“ na transparentu, jehož tvůrci jím chtějí protivníka šokovat, ztrácí se podstata. Za zmíněným symbolem jsou ale zlomené životy – lidé, kteří kvůli němu zaplatili nejvyšší cenu. Reakce Rakušana nám připomíná, že za každým symbolem je konkrétní lidské zkušenost a osobní příběh, nejen vizuální značka.

A právě tyto příběhy – například jeho dědečka a dalších lidí vězněných v koncentračních táborech - ukazují, s jakými symboly si bezmyšlenkovitě zahráváme. Mají reálný kontext a tíhu a nejsou jen dalším „grafickým doplňkem“ v politické debatě jakkoliv vyhrocené.

Proto má smysl vrátit se k příběhu, který se dotýká i dědečka Víta Rakušana – a s ním i mnoha dalších studentů vězněných po pohřbu Jana Opletala. Týká se totiž studentů, kteří byli vězněni za účast na pohřbu Jana Opletala. V Sachsenhausenu následně čelili hrůzám, o kterých dnes už víme jen z učebnic.

Na e-mailový dotaz, zda by byl ochoten vyprávět více z historie jeho dědečka z matčiny strany jsem se zeptala přímo Víta Rakušana. „Děda umřel v roce 1988, tedy ještě před Listopadem. Měl podlomené zdraví celý život. V té době mi bylo deset let a za svůj dětský život jsem ho o tom slyšel mluvit jen jednou,“ uvedl. O jeho osud se tedy později Rakušan, který vystudoval a následně vyučoval dějepis a německý jazyk, zajímal přímo v Sachsenhausenu. „Tam mi jen potvrdili, že do tábora nastoupil 18. 11. 1939 a propuštěn byl 20. 4. 1943. Tamní archiváři mě odkázali na archivní prameny, které se po osvobození tábora ocitly v Rusku. Tam jsem se z pochopitelných důvodů nevypravil,“ vysvětlil.

Data, která souvisí s jeho uvězněním i propuštěním potvrzují, že šlo o trest za účast na manifestacích nebo pohřbu Jana Opletala. Stejně jako on dalších více než 1200 studentů vysokých škol následně skončilo v koncentračních táborech. Nejčastěji v Sachsenhausenu, který se nachází zhruba 25 kilometrů od Berlína.

Sám student medicíny Jan Opletal se 28. října 1939 zúčastnil demonstrací a nepokojů v centru Prahy. Ve chvíli, kdy dav postupoval Žitnou ulicí, kam jej vehnala německá policie, padl výstřel, který Opletala zasáhl do břicha. Ještě ten samý den byl operován s průstřely tlustého i tenkého střeva. Přesto 11. listopadu 1939 zemřel na zánět pobřišnice.

Na pohřeb, který se konal 15. listopadu dorazily tisíce studentů a smuteční akt se tak proměnil v další demonstraci proti nacistům. Rodinné rozloučení se následně konalo v místě jeho bydliště u Lhoty nad Moravou a proběhlo pod dohledem Gestapa. To pak většinu studentů, kteří se jej zúčastnili, pozatýkalo.

Zvláštní operaci s názvem Praha pak Gestapo spustilo 17. listopadu 1939. Výsledkem bylo nejen zatýkání mnoha dalších studentů, ale také uzavření vysokých škol na dlouhých šest let. 1200 studentů pak bylo posláno do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, menší počet pak do Mauthausenu, Flossenbürgu, Dachau, Gusenu, Drögen, Osvětimi nebo Terezína. Devět studentů bylo 17. listopadu 1939 popraveno.

„Bydlel jsem na Švehlových kolejích. 17. listopadu v ranních hodinách nám policie vyrazila dveře a obsadila nám kolej. Výsledkem bylo, že po několika hodinách stání na chodbách nás potom odvezli do Ruzyně, kde proběhlo první třídění. Ti, kterým ještě nebylo 20 let nebo byli cizími státními příslušníky, mohli odejít. Zbytek napochodoval na nádraží a vezli nás na neznámé místo. Vystoupili jsme v pro nás neznámém místě - Sachsenhausenu, který jsme pak ale poznali dokonale,“ vzpomínal před lety jeden z tehdy posledních žijících pamětníků Vojmír Srdečný.

Koncentrační tábor Sachsenhausen byl prvotně postaven jako olympijská vesnice pro sportovce pro olympijské hry v Berlíně roku 1936. Čeští studenti byli postupně po příjezdu zařazováni do pracovních komand a pracovali v cihelně, na stavbách, při vykládání lodí, při dobývání pařezů a na dalších místech.

Těžká fyzická práce trvala deset hodin denně, k tomu však vězni nedostávali adekvátní stravu, což si vyžádalo několik obětí na životech. Mnozí z těch, kdo přežili si odnesli trvalé zdravotní následky.

Mladí lidé se snažili nezapomenout oborové znalosti, proto mezi sebou pořádali dokonce přednášky, další si dlouhé chvíle krátili psaním poezie, zpěvem a když roku 1942 byla povolena hra na hudební nástroj, věnovali se i jí.

Tak vypadal jejich život v táboře až do doby, kdy byli propuštěni. Museli však podepsat dokument, jímž se zavázali k mlčenlivosti o dění a poměrech v táboře, za jejíž porušení by následovalo nové věznění. I po návratu domů se až do konce války museli pravidelně hlásit na služebnách Gestapa.

Na četné intervence rodičů studentů, ale i vládních představitelů včetně prezidenta Háchy, byla část studentů postupně propouštěna. Kritériem byl často nízký věk, dřívější onemocnění nebo špatná sociální situace rodiny. Propouštělo se zejména kolem Vánoc či v době výročí vzniku Protektorátu nebo Hitlerových narozenin, a to zpočátku po malých skupinkách. Poslední student byl propuštěn na jaře roku 1943.

Z přibližného počtu 1200 vysokoškolských studentů jich 21 tvrdé zacházení nepřežilo. Přičemž svou roli zřejmě sehrál mladý věk, jejich soudržnost, ale i fakt, že alespoň zpočátku nebyli vystaveni nejtvrdší práci. Mnozí si však odnesli trvalé následky, se kterými se potýkali po zbytek života.

Přesto, že se studenti museli po návratu pravidelně hlásit Gestapu a byli vázáni mlčenlivostí s pohrůžkou návratu, někteří z nich se následně zapojili do odboje.

Když se dnes hákový kříž používá jako nálepka na politického soupeře, vypovídá to víc o neznalosti než o síle argumentu. Pro potomky těch, kteří kvůli němu trpěli, je to stále otevřená rána. Pokud si to dokážeme uvědomit, možná se nám podaří vrátit diskusi zpět k věcným argumentům – a k respektu k druhému člověku

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/demonstrovali-za-opletala-prezili-koncentrak-a-ted-vzpominaji-304943

https://karolinum.cz/data/clanek/3450/3_Borl.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Opletal

https://www.ukforum.cz/rubriky/aktuality/1648-nacisti-je-odvlekli-do-sachsenhausenu-tehdejsim-studentum-slozil-hold-rektor-uk

Facebooková stránka hnutí STAN: https://www.facebook.com/starostove