Dětství za socialismu: Strach a kontrola v každodenním životě

Mnozí lidé dnes vzpomínají na socialismus s nostalgií jako na období klidu, bezstarostnosti a větší soudržností mezi lidmi. Pro některé příslušníky generace, která tehdy byla dětmi, to prý byla „nejlepší doba“.

Lidé často tvrdí, že za socialismu bylo všechno lepší: potraviny byly kvalitnější, lidé byli vlídnější a  možná, že i tráva byla zelenější. Husákovy děti vzpomínají na přísné, ale spravedlivé učitelky a „dobře vychované“ vrstevníky. Bylo jejich mládí opravdu tak idylické, jak si dnes pamatují, nebo jde spíš o důsledek selektivní paměti?

Nostalgie po socialismu dnes nabírá na síle, pravděpodobně v reakci na současnou ekonomickou a politickou nejistotu. Tehdejší doba zpětně působí stabilně. Pracovní místa byla jistá a ceny byly nízké - pokud tedy zapomeneme zohlednit inflaci a s ní spojený růst mezd. Současná doba je rychlejší, stresující a plná změn. Když padesátníci vzpomínají na své dětství, vidí jeho dobu jako klidné a předvídatelné časy. Dnes se naproti tomu musíme neustále přizpůsobovat novým a novým technologiím a neustále se získávat nové dovednosti.

Dnešní padesátníci a šedesátníci byli tehdy dětmi, a to je období, které si většina z nás zpětně idealizuje. Pamatujeme si klidné, jednoduché a bezstarostné časy, kdy jsme trávili dlouhé hodiny venku s kamarády. Zralý věk ale prožíváme v době, která je rychlá, stresující a v některých ohledech náročnější. Nabízí nepřeberné množství možností, ale také nejistotu. I když se například budeme snažit držet krok novými technologiemi, může nám práci nakonec vzít umělá inteligence.

Nostalgie po socialismu pravděpodobně ožívá i proto, že demokracie, ve které žijeme, může na první pohled působit příliš složitě a náročně. Moderní svět nás staví před nekonečné množství voleb, které vyžadují zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Demokracie se některým lidem navíc jeví jako bezzubá, neefektivní a těžkopádná. Ozývají se hlasy, že rozhodování trvá příliš dlouho, politici neřeší problémy obyčejných lidí a místo toho se topí v žabomyších sporech. V kontrastu s tím působí autoritářští politici a populisté jako ti, kteří nabízejí jednoduchá, jasná a rychlá řešení. Snadno osloví ty, kteří touží po návratu domnělého pořádku, stability a jistoty – a jsou ochotni za to zaplatit i ztrátou části svobody.

Čas má tu moc, že umí zjemnit vzpomínky – místo front na banány a nemožnosti cestovat si lidé vybavují příjemné chvíle. Roli jistě hraje i smutek nad ztraceným mládím, což je přirozené. Stárnutí provází bilancování a úvahy o tom, co bylo a co už se nikdy nevrátí. Vzpomínky se stávají jistou kotvou v životě a způsobem, jak se s přibývajícím věkem vyrovnávat. Nostalgie tak nabízí jakýsi „únik“ z neznámé budoucnosti do minulosti, která byla v dnešních  očích tehdy mladých lidí tak snadná a přehledná. A hlavně – bylo přece krásné být mladý a mít vše před sebou.

Ve skutečnosti ta doba nebyla tak idylická, jak si dnes možná namlouváme. Zdála se být jistá a neotřesitelná, ale ve skutečnosti šlo spíše o stagnaci. Lidé měli pocit, že komunistickou stranou řízený stát je tu „na věčné časy“, což vedlo k hluboké nehybnosti. Tento stav vyvolával apatii, protože jakýkoliv pokus o změnu byl okamžitě potrestán. Často opěvovaná jistota znamenala pro mnohé spíše ztrátu příležitostí a nesplněné sny. Místo skutečného rozvoje jsme zažívali iluzi bezpečí, která byla ve skutečnosti brzdou pro jakýkoliv pokus o pokrok.

Tuto iluzi narušovalo v dětských očích snad jediné – všudypřítomný strach z jaderné války, který se stal běžnou součástí života za socialismu. O této hrozbě se neustále mluvilo nejen v médiích, ale i ve školách. Pravidelně jsme se účastnili branných cvičení, při kterých jsme se učili ukrývat v krytech a překonávat „zamořené území“ v plynových maskách, pláštěnkách a igelitových sáčcích, které jsme měli připevněné gumičkami na rukách i nohou.

Vzpomínám si na „humornou“ příhodu z prvního stupně základní školy, kdy soudružka učitelka vysvětlovala třídě, jaké nebezpečí nám hrozí ze strany USA a prezidenta Ronalda Reagana. Přihlásil se spolužák, který se bezelstně pokusil pedagožce vysvětlit, že to není pravda. „Na Svobodné Evropě to říkali úplně jinak, soudružko,“ stačil říct, než ho učitelka rázně umlčela. Pokud si vzpomínám, zachovala se férově, a ani spolužák, ani jeho rodiče si z toho protentokrát neodnesli žádné následky. Dodnes si ale vybavuji, že představa shození jaderné bomby byla pro mě už na prvním stupni děsivá a zažívala jsem skutečně velkou úzkost a o atomovém výbuchi se mi i zdálo. Stejně tak na tuto dobu vzpomíná řada mých přátel.

Na druhou stranu to skutečnou hrozbou nebyl jen mezinárodní konflikt, ale i systémová represe, která mohla zasáhnout každého, kdo by zpochybňoval legitimitu režimu. Z pohledu dětí byla tato hrozba méně zjevná, ale nápadně často přítomná v soukromých rozhovorech.

Tato neustále přítomná obava měla vliv na každodenní život. Rodiče se často báli o své děti, pokud se projevily jako příliš zvídavé nebo „upovídané“. Nešlo přitom jen o otevřené projevy nesouhlasu s režimem, ale i o drobnosti – báli se například, že děti prozradí, jaké knihy si doma čtou, jaké filmy sledují nebo o čem mezi sebou hovoří. Tlak na „správné“ myšlení byl neustálý a dětství, které má být bezstarostné, bylo ve skutečnosti pod neustálým dohledem.

Důraz na „správné“ myšlení vedl k tomu, že jsme si vytvořili jakousi „dvojí realitu“. Jinak se mluvilo doma, jinak ve škole nebo na veřejnosti. Tato podivná rozpolcenost se stala běžnou součástí našeho života – museli jsme se naučit „odlišné pravdy“ pro různé situace, což pro nás, děti, znamenalo neustálé přizpůsobování. Navenek jsme se tvářili, že je všechno v pořádku a že se vším souhlasíme. Doma jsme však mohli sdílet obavy, pochybnosti a nebo i skrytý odpor.

Tato rozporuplnost mezi veřejným a soukromým světem nás nepochybně formovala. Jak? Rozhodně nás na dlouho omezila v otevřenosti, autenticitě a schopnosti projevit se.

Dnešní realita je docela jiná. Máme svobodu projevu, ale mnozí ji užívají zcela bez odpovědnosti. Ti, kdo zažili represivní režim, dnes často cítí potřebu „vykompenzovat“ si to. A to i za cenu toho, že se nechávají unášet emocemi a zjednodušenými výklady, které neodpovídají skutečnosti. To má přirozeně za následek především větší polarizaci.

Současná náchylnost k tomu věřit dezinformacím může mít kořeny právě v naší minulosti, kdy jsme byli zvyklí žít ve „dvojí realitě“. Dnes, kdy máme přístup k obrovskému množství informací, nám tento zvyk z minulosti může ztížit schopnost kriticky myslet. Když jsme byli zvyklí přijímat oficiální verze skutečnosti jako „pravdu“ a zároveň se naučili vnímat něco jiného v rámci soukromých rozhovorů, může být těžké rozeznat, které informace jsou skutečné a které jsou zmanipulované.

Zbývá říct jediné - dětství za socialismu, které dnes mnozí idealizují, nebylo tak skvělé, jak si často vzpomínáme. Bylo to období, které nás formovalo, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Dvojí realita, strach a potlačovaná svoboda nás natrvalo ovlivnily. Stále mají vliv na to, jak vnímáme svět a jak se k němu stavíme.

I když na minulost často pohlížíme skrze „růžové brýle“, její vliv na nás je hlubší, než si připouštíme, a ne vždy se projevuje zrovna pozitivně.