Článek
Nepovedená poprava Američanky Christy Pikeové znovu otevřela otázku, zda má stát vůbec právo rozhodnout, že člověk musí zemřít. V naprosté většině demokratického světa patří trest smrti minulosti. V Evropě je dnes jedinou zemí, kde se popravy skutečně vykonávají, Bělorusko.
Ani Rusko však nelze jednoduše počítat mezi země, které se trestu smrti vzdaly. Formálně jej stále nezrušilo, pouze od roku 1996 uplatňuje moratorium na popravy, které bylo v roce 2009 prodlouženo na neurčito. Současně ruský stát používá jiné formy krajního násilí a represe vůči svým odpůrcům. Příkladem je Alexej Navalnyj, který zemřel v únoru 2024 v trestanecké kolonii poté, co byl politicky pronásledován a vězněn.
Jen každý pátý
V Československu bylo v době jeho existence vykonáno více než 1200 trestů smrti, přičemž nejsou započítány popravy z doby nacistické okupace. Jen každý pátý se týkal závažných trestných činů, většina souvisela s válečnými zločiny nebo politickými důvody v době vlády komunistické strany.
Tehdejší Federální shromáždění jej zrušilo v květnu roku 1990 a všechny již vynesené rozsudky tak byly změněny na doživotí.
Čekali v cele smrti
Ještě po pádu komunistického režimu zůstávali v Československu lidé odsouzení k trestu smrti. Po 17. listopadu 1989 už ale žádný z nich nebyl vykonán, jelikož to Nejvyšší soud nenařídil.
Patřil mezi ně i Zdeněk Vocásek, odsouzený za dvojnásobnou vraždu z roku 1988 a trojnásobný vrah Jaroslav Malý, který v roce 1986 připravil o život tři náhodné oběti. Ani jeden z nich nakonec popraven nebyl. Vocáskova poprava byla nařízena 27. prosince 1989, ale Václav Havel ji po svém zvolení prezidentem zastavil. Vocásek je tak dosud ve vězení, ale používá změněné příjmení. Malý po dvou letech ve výkonu trestu spáchal sebevraždu.
Úplně poslední rozsudek smrti byl vynesen nad Zdeňkem Moré, pedofilním sadistou, který v červnu roku 1989 znásilnil a zavraždil v pražském sadu Třešňovka jedenáctiletou dívku. Následně si odseděl 25 let, dalších devět let strávil v ústavní léčbě a roku 2023 byl propuštěn, jelikož i vlivem těžkého zdravotního stavu přestal být nebezpečný. Dnes je mu 78 let a není známo, zda dosud žije.
V době, kdy se politici rozhodli začít jednat ve věci zrušení trestu smrti, byla veřejnost nakloněna jeho zachování. V diskusích, které tehdy probíhaly, ale nezazněla konkrétní jména odsouzených vězňů, kterých se zrušení nejvyššího trestu dotkne. Lze se domnívat, že by dnes otřesný případ pedofilního sadistického vraha Zdeňka Moré v podobné veřejné diskusi výrazně rezonoval.
Argumenty se nemění
I tak byla v roce 1990 více než polovina československé veřejnosti pro zachování trestu smrti. Argumenty, které tehdy zazněly, jsou prakticky totožné s těmi, které dnes slýcháme od zastánců trestu smrti napříč státy.
Patří mezi ně zejména ochrana společnosti: usmrcením zločince se podle zastánců trestu smrti předchází opakování jeho činů. Argumentovalo se i jeho odstrašujícím účinkem, tedy představou, že hrozba nejvyššího trestu může potenciální pachatele odradit od spáchání nejzávažnějších zločinů.
Objevuje se i potřeba „adekvátního“ potrestání, které bude odpovídat činu, který dotyčný spáchal. I v Československu zaznělo ono biblické „oko za oko“. Poslanec Emanuel Mandler tehdy v této souvislosti mluvil mluvil dokonce o tom, proč má tak velká část společnosti problém se zrušením trestu smrti. Řekl, že předchozí desetiletí zanechala ve společnosti kulturu „msty a odvety“, a doslova použil formulaci: „Nikoliv oko za oko, ale …obě oči za oko…“.
S trestem smrti se pojila také logika odplaty: pokud pachatel připravil jiného člověka o život, proč by měl stát chránit jeho vlastní život? Tato představa se v debatách o trestu smrti objevuje dodnes.
Zajímavý byl i názor, že poprava může být „humánnější“ než doživotní vězení, které může být podle tohoto pohledu ještě krutější. Zmínil ho tehdy Mandler.
V diskusi zaznělo i to, že k tak závažné věci by se měla vyjádřit i veřejnost, která na trest smrti měla z většiny jasný názor. Zaznělo také, že zhruba polovina připomínkových míst požadovala zachování trestu smrti. Stejně tak chodily politikům a institucím dopisy s obdobným požadavkem.
Veřejnost by čarodějnice upalovala dále
O tom, jak byla tehdejší společnost naladěna, svědčí i dobové výzkumy. „Podle údajů z let 1947, 1969 a 1990 byla zhruba polovina dotazovaných osob pro zachování trestu smrti, třetina proti a zbytek dotázaných se nedovedl rozhodnout,“ uvádí Jiří Kuďousek v diplomové práci, kterou věnoval problematice trestu odnětí svobody a doživotí. Jenže průzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z roku 1969 podle něj zároveň dokazuje, že procento jeho zastánců stoupá, pokud je spojen s konkrétním činem.
Tehdejší politici se ale tentokrát rozhodli volání veřejnosti nevyhovět. Velmi nezvykle tak v pozdějším kontextu zní slova tehdejšího poslance Miloše Zemana, který doslova uvedl: „Upalování čarodějnic bylo zrušeno nařízením vrchnosti v době, kdy by veřejnost velice ráda tyto čarodějnice upalovala. Znát názory veřejnosti neznamená jim vždy podlehnout.“
Návrat středověku?
A ještě ostřeji se proti trestu smrti vyslovil i prezident Václav Havel. Ten doslova uvedl: „V naší zemi dosud existuje jeden z pozůstatků středověku, kterého se všechny civilizované země už dávno zbavily, a totiž trest smrti. A to se chceme ambiciózně do této rodiny vrátit.“
K Havlovým slovům lze dnes dodat jediné: všechny civilizované země se tohoto trestu dosud bohužel nezbavily. Navzdory tomu, že dnes již víme, že k vykonání spravedlnosti není potřeba a že neexistují přesvědčivé důkazy o jeho odstrašujícím účinku.
Bohužel se i dnes setkáváme s tím, že stát ve jménu spravedlnosti vědomě způsobuje člověku smrt a utrpení. Christa Pikeová je toho právě teď děsivým důkazem. Pokusili se ji popravit. Přežila. Čím více se o jejím případu mluví, tím více je slyšet volání po pomstě (například zde). Jako ve středověku.
