Článek
Před několika dny vyšel v Hospodářských novinách pozoruhodný text s názvem Dravé generaci je 50. Proč jsou Husákovy děti vítězové, kteří z kapitalismu vytěžili maximum. Autor v něm vyzpovídal několik zástupců tzv. Husákových děti, které letos oslaví své padesátiny. Důvod? Právě rok 1974, kdy se dnešní padesátníci narodili, vévodí československého baby boomu ze 70. let minulého století. Tehdy se v české a moravské části Československa narodilo 194 215 novorozenců, což je číslo, které se od té doby už nikdy neopakovalo. Padesátka tak bude bezpochyby nejčastějším číslicí, která se objeví na narozeninových dortech letošních oslavenců.
Dvacetiletí ředitelé
Na konci roku 1989, tedy v době sametové revoluce, lidé narozeni v tomto roce slavili své patnácté narozeniny. S pádem režimu se jim často otevřeli netušené možnosti, které většinou skvěle využili. Zmíněný text totiž dává slov té mimořádně úspěšné části dnešních padesátníků. Těm, kteří se často už v 25 letech stali generálními řediteli společnosti, zakládali firmy nebo uspěli v akademické sféře. Díky atraktivitě tehdejšího Československa, které se po celá 90. léta vezlo na vlně porevolučního entuziasmu, měli také šanci setkat se už v mladém věku s významnými postavami světového dění nebo oborů, kterým se věnovali. „Měli jsme tehdy přístup ke skutečným policy makerům, kteří chodili přednášet na naši fakultu. A Praha v té době byla ještě atraktivní pro světové ekonomy, kteří sem často jezdili. Dnes už jich do Česka zdaleka tolik nezavítá, a pokud ano, student se na ně většinou nedostane, protože vstupenka je velmi drahá,“ vzpomíná například Helena Horská, dnes hlavní ekonomka Raiffeisenbank a členka Národní ekonomické rady vlády.
Lidé, kteří v devadesátých letech prožívali svá dvacátá léta, měli zkrátka velké štěstí na dobu, která se neopakuje. „Chytnout ho za pačesy“ dokázali především ti, kdo měli odvahu, uměli jazyky a také vystudovali obor, po kterém byla v zakladatelském období novodobého českého kapitalismu poptávka. Především absolventi právnických a ekonomických fakult měli tehdy dveře otevřené téměř kdekoliv. Zajímavé nabídky tak dostávali ještě v době vysokoškolských studií. „Inzerát na konkurz ředitele fimy Radiocom jsem našel v novinách a drze jsem se tam přihlásil, přestože jsem polovinu požadavků nesplňoval a měl prakticky nulové zkušenosti,“ vypráví v článku podnikatel Tomáš Mádl, kterého k této akci v jeho pětadvaceti letech inspiroval spolužák Martin Roman, budoucí šéf společnosti ČEZ. Ten prý už ve svých třiadvaceti letech poslal z legrace životopis do firmy na post ředitele firmy Janka Radotín a konkurz překvapivě vyhrál.
Plné třídy a poslušnost
Doba, která nastartovala kariéru mnoha dnešních padesátníků, byla mimořádná a neopakovatelná. Oni sami ale přikládají úspěch nejen šťastným okolnostem, ale také tomu, jak byli na tuto situaci připraveni. Jsou přesvědčeni, že se prosadili právě proto, že se od dětství díky „Husákově“ baby boomu potýkali se silnou konkurencí. Školní třídy v té době byly naplněné k prasknutí - nebylo výjimkou, že v jedné se tísnily i čtyři desítky žáků - proto bylo třeba být průbojný. I proto prý byla tato generace v první porevoluční dekádě dravější a měla větší tah na branku. Jiní přikládají význam i sportu, který děti tehdy hojně pěstovaly a získaly díky němu soutěživost a odolnost. Současná generace je na tom podle nich podstatně hůře, a to i kvůli technologiím, které je od pohybu a přirozené soutěživosti odvádějí.
Jen část z nich si přitom uvědomuje, současní mladí jsou v docela jiné situaci. Fakt, že mladší ročníky nemají v zaměstnání či podnikání takový „drajv“ může souviset s tím, že dosáhnout kariérního úspěchu je dnes běh na dlouhou trať. Svůj pracovní entuziasmus tak zkrátka musí rozložit do mnohem delšího časového období a zároveň musí vydržet být dlouho bez viditelných vzestupů. Vyšší pozice ve velkých firmách jsou totiž stále obsazeny Husákovými dětmi, a ještě dlouho tak nejspíš bude. Požadavek, aby „dřeli“ stejně jako kdysi oni, nebo nelichotivé poznámky o Generaci Z, které se nechce pracovat a řeší také svůj odpočinek a dostatek volného času, mohou souviset s nepochopením jejich situace i životní strategie, kterou volí. Nepřekvapí ani to, že tento, kdo chce uspět, raději sází na vlastní start-up než na pomalý kariérní vzestup v korporaci.
O sebezahleděnosti
Ta část Husákových dětí, která dosáhla velkého úspěchu a dostala slovo ve zmíněném textu, je pochopitelně menšinou i v rámci své generace. Velká část jejich vrstevníků prožívala devadesátky hlavně jako jeden velký mejdan a svou budoucí kariéru tehdy tolik neřešila. Jiní šli ve vyšlapaných stopách, které jim předurčili rodiče či úzce specializovaná škola, které tehdy mladí opouštěli v nižším věku než dnes. Část tehdejších dvacátníků tak na vlastní podnikání nebo úspěšnou kariéru ani nepomyslela.
Zmínka o přeplněných třídách, kde si svou dravost trénovali budoucí „vítězové“ z devadesátek mne přivádí k úvaze, do jaké míry byla tato situace pro jinou část tehdejších dětí naopak velmi nevýhodná. Dosáhnout kvalitní výuky a individuálnějšího přístupu bylo v takovém počtu žáků nemožné. Zesílilo naopak volání po kázni, poslušnosti a konformitě, což nutně muselo „méně dravé“ do budoucna poznamenat a možná je i odradit od toho, aby spoléhali sami na sebe. Pokud minusy, které tehdejší školství mělo, nevyvážilo rodinné zázemí, mohlo některé žáky do budoucna spíše poškodit než jim poskytnout trénink v soutěživosti. Sama si z dob vysokoškolských studií vzpomínám, jak odlišně pedagogové vnímali před- a porevoluční generaci studentů. Zatímco ta starší měla často obavy klást učitelům otázky a nebyla zvyklá s vyučujícími diskutovat, ta mladší s tím neměla žádný problém.
Vnímat tzv. Husákovy děti jako jednoznačné vítěze transformace by byl omyl. Dravá část se prosadila, jiná si díky novým možnostem rozšířila obzory, což je také nepochybný předpoklad k úspěchu a spokojenějšímu životu. Existuje ale i ta část, která se za vítěze nepovažuje. Padesátníci, kteří řeší především dobu svého odchodu do důchodu, nebo ti, kdo s láskou vzpomínají na socialismus. Na sociálních sítích lze nalézt velmi početné skupiny, kde lidé ve věku Husákových dětí pěstují nostalgii po předrevoluční době. Část zkrátka navzdory okolnostem neuspěla, a to z rozmanitých důvodů. Možná, že úspěch čeká až na jejich děti, tedy tzv. Husákova vnoučata. Ta nejsou zatížena problematickým masovým vzděláním s příchutí propagandy ani výchovou ke slepé poslušnosti, jazykové vzdělání či cestování je pro ně navíc mnohem přirozenější než pro generaci jejich rodičů.
Sociální bublina vysoce úspěšných Husákových dětí má tendenci některé věci přehlížet. Domnívají se, že všichni mohli uspět navlas stejně jako oni, a to jak v rámci jejich generace, tak i těch dalších. Stačilo by, kdyby se více snažili. Vzhledem k tomu, že tzv. Husákovy děti se velmi brzy staly také součástí nově vznikajících médií, je přirozené, že tento svůj étos přinesly i tam. Z tohoto pohledu je velmi zajímavá a cenná reflexe někdejšího šéfredaktora Mladé fronty Dnes a v současnosti šéfredaktora a vydavatele časopisu Reportér Roberta Čásenského. „Jedním z minusů ale bylo, že jsme se na svět dívali očima své generace a svého společenského okruhu – zdravých, silných a relativně slušně zaplacených lidí. Nechápali jsme moc, že ve společnosti jsou i lidé starší, méně zdraví a méně úspěšní. A nepsali i pro ně,“ říká s odstupem muž, který v tomto roce také oslaví svou padesátku.
Možná je načase si uvědomit, že jsme sice v devadesátých letech byli svědky úspěšné ekonomické transformace, ale tvrzení, že se úspěch týkal nebo mohl týkat všech, je ve skutečnosti jen mýtus, kterým jsme si do jisté míry stvrzovali, že jdeme správnou cestou. A není překvapivé, že některé z „neúspěšných“ Husákových dětí nyní mají potřebu svůj příběh vykřičet, a upozornit tak na sebe, nebo došly k názoru, že poslušnost a kázeň, které zažily ve školních třídách, byly vlastně tím nejlepším, co je kdysi potkalo, protože všichni tenkrát byli na stejné lodi a byl to způsob, jak těm dravým přistřihnout křidélka. A tak po nich dnes znovu volají.
