Zapomenutý koncentrák v Litoměřicích dnes připomíná jen tajné krematorium

Na sklonku 2. světové války vznikla v Litoměřicích továrna, koncentrační tábor i tajné krematorium. Všechna tato místa nesla název Richard. Od terezínské Malé pevnosti je to místo vzdálené pouhých sedm kilometrů.

Přesto o nich ví málokdo.

Koncentrační tábor v Litoměřicích vznikl v roce 1944 a fungoval pouhý rok. Důvodem jeho zřízení byl fakt, že německý válečný průmysl čelil četným leteckým útokům spojenců, proto se nacisté rozhodli přesunout část své zbrojní výroby do podzemí. Vápencový důl u Litoměřic byl z tohoto hlediska ideálním místem. Prostory, které si nacisté pro novou továrnu vybrali, se nacházely pod kopcem Bídnice v Českém středohoří. Vězně umístili do těsné blízkosti továrny, aby nemuseli každý den docházet z Malé pevnosti.

Na jaře onoho roku proto začali budovat podzemní prostory pro koncerny Auto-Union a Osram. Následně tam začali vyrábět součástky motoru HL 230 Maybach, který byl používán v tancích Panther a Tiger.

Nedaleký koncentrační tábor byl pobočkou tábora v bavorském Flossenbürgeru. Během jediného roku jím stihlo projít 18 400 vězňů. Šlo především o občany Polska, SSSR, Jugoslávie, Československa, Francie, Belgie, Itálie, Německa, Maďarska, Nizozemska a Řecka. Čtyři tisíce vězňů tvořili Židé z různých evropských zemí.

Podmínky v táboře byly drastické a nejméně každý čtvrtý vězeň zemřel v důsledku otrocké práce a nevyhovujících životních podmínek. To byl důsledek faktu, že zde nacisté realizovali program „Vernichtung durch Arbeit“ neboli „vyhlazování prací“.

Prvních pět set vězňů bylo do koncentračního tábora přesunuto z Dachau a šlo většinou o mladé a zdravé muže. Následovalo dalších 77 transportů z Gross - Rosenu, Flossenbürgu, Osvětimi, Königsteinu, Ravensbrücku a dalších.

Nejprve vznikla jen mužská část, ale od začátku roku 1945 tam byly umisťovány i ženy. Situace v ženském táboře byla tvrdší než v mužském. „Přijíždějící transporty z východní fronty vozily vyhladovělé vězně i vězenkyně. Během cesty dostali jen málokdy něco k snědku. V ženském táboře byla před příjezdem kolem domů zelená tráva. Po příjezdu během několika dní zmizela. Ženy byly tak hladové, že snědly cokoliv. Když nebyla ani tráva, snažili se jíst hnědé uhlí,“ popisuje Petr Kovařík ve své bakalářské práci, kterou obhájil v roce 2019 na Pedagogické fakultě UK.

Velkou část tábora tvořili také totálně nasazení dělníci. Největší část z nich tvořili Češi. Platilo pro ně, že za týden musí odpracovat 72 hodin, kdo to nezvládl, byl považován za absentéra, za což se mohl dostat do koncentračního tábora jako vězeň.

Mnozí z nich byli jedinou spojnicí mezi vězni a jejich rodinami. Posílali a přiváželi jim ilegální dopisy, jídlo a oblečení. To vše mohli zajistit díky tomu, že dostávali propustky z tábora. Češi, kteří bydleli nedaleko tábora, mohli dokonce po práci jezdit i domů. Za pomoc vězňům nebo komunikaci s nimi však mohli být tvrdě potrestáni dozorující hlídkou SS.

Život vězňů byl ještě o mnoho těžší. Museli pracovat i v noci, někdy i 24 nebo 36 hodin nepřetržitě. „Jako naprosto katastrofální ho hodnotili i vězni, kteří prošli tábory jako Auschwitz, Dachau, Majdanek,“ zmiňuje Kovařík. Vězni zde neměli žádné vybavení jako misky na jídlo či náhradní oblečení ani prostor, dokonce ani místo na spaní. „Leželo se na prknech, na slámě, jak kdo přišel, tak si lehl. Byla tam strašná špína, nevím, jak to ti lidé mohli vydržet,“ zaznělo v jedné ze vzpomínek totálně nasazeného, která je uložena v Archivu Památníku Terezín.

Někteří z dozorců sadisticky týrali vězně. Mezi ne patřil například muž přezdívaný „Kulhavý Ďábel“. „Kulhavý ďábel byl ramenatý SS, asi 180 cm vysoký, kulhal, opíral se při chůzi o klacek. Snad byl z Belgie (Valon). Klackem mlátil do vězňů u branky (u vlečky). Nic neříkal, odepnul si pouzdro s pistolí, zezadu přišel k vězni, přiložil pistoli k hlavě a vězně zastřelil,“ zaznělo v další ze vzpomínek. Dozorci využívali také psy -vyhladovělé německé ovčáky, kteří na vězně poštvávali a oni je pak trhali.

Stovky lidí zahynuly již při výstavbě tajné podzemní továrny, která měla otočit druhou světovou válku ve prospěch Německa. Někdy se na vězně zřítil strop a zavalil je, v jednom případě došlo k zavalení 100 až 150 lidí najednou. Práce v podzemí byla nebezpečná a zničující. „Prašnost, chlad, nedostatek světla a primitivní nástroje vězně rychle vyčerpávaly,“ popisuje Kovařík.

Vězni ale často umírali i hlady a na infekční choroby. Hygiena byla v táboře na velmi nízké úrovni. Na 2000 vězňů připadal jeden vodovodní kohoutek, nebyl k dispozici dostatek latrín, neexistoval toaletní papír, mýdlo ani ručník. Kvůli špatné hygieně byly v táboře vši a koncem roku 1944 se zde objevila úplavice následovaná v únoru 1945 skvrnitým tyfem. Když se v táboře choroby objevily, nemocní byli sice izolováni, ale pomoci se jim nedostalo.

Celková úmrtnost v táboře není přesně zjistitelná. Některé dokumenty hovoří o 3 000, jiné až o 14 500 mrtvých. Přitom se v původních plánech tábora vůbec nepočítalo s krematoriem. Proto zemřelé nejprve házeli do šachty, později se mrtví vozili do okolních krematorií.

Následně začalo vedení uvažovat o vybudování krematoria vlastního. K tomuto účelu využili budovu bývalé sušárny cihel vzdálenou necelý kilometr od koncentračního tábora. Ta byla vhodná i díky přilehlému vysokému komínu. Odvod zplodin byl převeden podzemním potrubím právě do vysokého komína. Jelikož cihelna byla stále v provozu, smísil se kouř z ní s kouřem ze spálených těl. Pro běžného člověka tak nebyl zápach vycházející ven rozpoznatelný. Obyvatelé Litoměřic a okolí tak neměli o existenci krematoria po celou dobu ani tušení. Přesto, že se tam spalovalo až pět těl sdrátovaných k sobě najednou.

S blížícím se koncem války se situace v táboře neustále zhoršovala. Nedostatek jídla a příjezd dalších táboru činil situaci neudržitelnou. Část vězňů se proto vedení tábora snažilo přesunout do jiných táborů. Mnozí vězni však při těchto transportech zemřeli hlady, vyčerpáním nebo byli zastřeleni například při pokusech o útěk.

Vězňům, kteří v táboře zůstali, bylo 5. května 1945 oznámeno, že válka skončila a budou propuštěni. Dozorci tak učinili tak proto, aby se vyhnuli trestům za vraždy vězňů. Během osvobozování bylo v táboře nalezeno 1200 nemocných, kteří neměli sílu odejít. Mnozí z nich zemřeli krátce po příchodu osvoboditelské armády.

Rudá armáda se po příjezdu do Litoměřic ubytovala v budovách vedení tábora Správu nad táborem drželi tři měsíce. Mezitím si v podzemní továrně si vybudovali provizorní kino. „V podzemí zkoumali technologie, životní podmínky a stroje. Mnoho věcí s sebou odvezli. Zamořená budova jízdárny byla vypálena,“ popisuje Kovařík.

Dnes areál koncentračního tábora neprozrazuje, jaké hrůzy se v něm kdysi odehrály. Dřevěné baráky byly zbourány a na jejich místě stojí halové garáže. Až do roku 2015 patřil téměř celý komplex státu. Některé budovy jsou upravené a využívají je například sportovci. V budově areálu, kde sídlila protiletecká obrana, se dnes nachází Centrální depozitář Památníku Národního Písemnictví. V roce 2016 část areálu odkoupilo město Litoměřice. To se rozhodlo využít ji jako brownfield pro podnikatelské záměry.

V budově někdejšího krematoria je výstava a po dohodě je možné ji navštívit. Prohlédnout si jej můžete také virtuálně ZDE. Exteriér budovy je volně přístupný. V místech, kde byl vysypáván popel zemřelých, dnes stojí malý pomník s tabulí. V areálu byla umístěna i plastika Jiřího Sozanského – Memento mori z roku 1992. V roce 2018 však spadlo a bylo nerestaurovatelné. Památník Terezín tehdy o jeho náhradu neprojevil zájem.

Prostory továrny začaly rychle chátrat. Po opuštění armádami jejich vybavení začali místní obyvatelé rozkrádat. Populární ale byl ještě před deseti lety mezi různými hledači a průzkumníky, kteří se do temných chodeb vydávají na vlastní pěst. Poté se vedení Památníku Terezín rozhodlo vchod do něj znepřístupnit zabetonováním. V dalších částech je pak úložiště radioaktivního odpadu.

Stálou expozici o koncentračním táboře a o podzemních továrnách Richard lze navštívit v Malé pevnosti v Terezíně.

Na rozdíl od Osvětimi, Terezína nebo Lidic tu ale stále chybí důstojný památník. Richard proto zůstává téměř zapomenutý.

Zdroje:

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/109514/130265801.pdf?sequence=1&isAllowed=y

https://tovarnarichard.cz/st6/

https://www.pamatnik-terezin.cz/krematorium-koncentracniho-tabora-v-litomericich

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krematorium_Richard

Tajemná místa: Krematorium Richard. Kouř z obětí odcházel komínem cihelny; Litoměřický Deník, 12.10. 2022