Článek
Vždycky v té situaci cítím obrovský stud. Zažila jsem ji v Praze, na maloměstě i na té nejmenší vesnici, kde kromě vietnamského obchůdku už žádnou jinou prodejnu nenajdete. Nemilým faktem totiž je, že českého burana najdete úplně všude a poznáte ho snadno: přijde do obchodu, který provozují Vietnamci, a aniž by je někdy viděl, začne jim tykat. Když jde o burana „par excellance“ přidá dehonestující rozkazy, smlouvání, či dokonce oslovování neuctivými zkomoleninami. Neotesanec se pozná tak, že ignoruje běžná společenská pravidla a nerespektuje důstojnost druhých.
Národní zlozvyk
„Tohle nechci, chci ty modrý žvýkačky. Přidej trošku, ujede mi autobus,“ vyslechla jsem nedávno s údivem pokyny ženy ve středním věku, která přede mnou stále ve frontě v jednom vesnickém obchodu. „Máš to drahý. Dej mi slevu, stejně jsi to koupil někde v akci,“ vyslechla jsem rozhovor staršího muže s prodavačem jinde, a to jen o pár dnů později. Co některé Čechy vede k tomu, že obchodníkům z večerek tykají a chovají se k nim nadřazeně?
Že jde v Česku o velmi rozšířený způsob komunikace s Vietnamci dokazuje skutečnost, že jej lidé často zmiňují, když se jich konceptuální umělkyně Kateřina Šedá ptá na špatné návyky. Díky tomu se tak týkání Vietnamcům dostalo i do její Národní sbírky zlozvyků, kterou právě sestavuje.
Kde se tento odpudivý zlozvyk vzal? Teorií je mezi lidmi více a obzvláště vynalézaví jsou v tomto odůvodňování ti, kdo se jej sami dopouštějí. Někdo se domnívá, že jde o historicky zakořeněný jev, který souvisí s tím, že do Československa přicházeli ve větším počtu vietnamští pracovníci v 70. letech 20. století, a protože pracovali ve fabrikách, kde si tykali všichni, prostě to tak zůstalo. Po půlstoletí od chvíle, kdy sem pracovníci z Vietnamu začali přicházet, se to zdá jako velmi málo přesvědčivé vysvětlení.
To oni si začali!
Jindy lidé, kteří Vietnamcům sami tykají tvrdí, že prodavači ve večerkách s tím začali jako první a dělají to tak u všech zákazníků. To je tvrzení, na které se už v roce 2015 zaměřilo Centrum pro integraci cizinců, když natočilo video, ve kterém zákazníci běžně tykají vietnamskému prodavači. Když pak tento muž přijde na Finanční úřad vyplnit daňové přiznání, šokované úředníci tyká a přidá i „povzbuzující“ příkaz „No, tak! Šup, šup!“ Vietnamci se tykání zkrátka přiučili od svých českých zákazníků a nikoliv naopak.
Jindy používají tvrzení, že vietnamština tykání a vykání nemá, proto není nutné vykání používat ani v češtině. Je sice pravda, že vietnamština nerozlišuje užíváním odlišných zájmen a sloves v určitém tvaru, nicméně má k odlišení druhů komunikace jiné prostředky. „Užívá zvláštních zdvořilostních obratů a slov, jejichž aplikace závisí na řadě okolností, vztahujících se k věkové a společenské příslušnosti účastníka rozhovoru: pomocí široké škály osobních zájmen vyjadřuje vztahy nadřízenosti a podřízenosti, mezi staršími a mladšími, mužem a ženou, mezi přáteli jedné věkové kategorie a vztahy neutrální,“ vysvětluje příručka pro učitele, kteří pracují s žáky a studenty pocházejícími z vietnamské menšiny. Neznalost odlišné kultury a jazyka není omluvou. Pokud se s prodavačem dorozumíváme česky, je samozřejmostí, že vyjadřujeme úctu k druhému člověku prostředky, které má k dispozici náš jazyk.
Mnohem pravděpodobněji ale zní vysvětlení, které počítá s tím, že roli hraje jazyková bariéra. Ne proto, že by situaci zjednodušila, ale proto, že to některým lidem domněle dává jakousi povolenku komunikovat s cizincem, který dokonale nezná jejich mateřský jazyk, jako s dítětem. Těm v Česku běžně tykáme, což je v pořádku, ale také je jen málokdy respektujeme, což je spíše další možná položka do Sbírky národních zlozvyků.
Kamarádi nejsme
Ať už si tykání vysvětlujeme jakkoliv, nic ho neomlouvá. Vypovídá pouze o nás, o našem hulvátství a despektu vůči druhým. Vietnamcům, zejména té mladší generaci, pro kterou je čeština stejně přirozená jako vietnamština, velmi vadí, že někteří lidé takto jednají s jejich rodiči.
„Pokud je to ten buranský, hulvátský přístup, tak to mi vadí,“ uvedla v jednom rozhovoru nedávno Do Thu Trang, která píše blog asijatka.cz .„Já si říkám, jestli je to jen nějaký návyk a těm lidem to nedochází, takže stačí říct ‚hele, nezlobte se, ale zkuste vykat a bude to mnohem lepší‘. Byla jsem svědkem několika takových situací. Nebylo mi to příjemné vůči rodičům… i když oni to tak vůbec nevnímají. Požádala jsem tu mladou slečnu, aby rodičům vykala, a slečna si to v tu chvíli uvědomila, že to není náš návyk,“ popisovala jednu ze situací Do Thu Trang.
Také mladého podnikatele Huy Do Quang tento projev despektu irituje. „Vadí mi to. Tykají mi a já jim vždycky řeknu, aby mi vykali, protože zase tak dobří kamarádi nejsme. Většina se urazí, protože tykají jenom ti, kdo tu slušnost v sobě nemají. Jinak vždy ten, kdo je slušný a v pohodě, tak ten mi vyká,“ svěřil se ve videu, v němž odpovídal na otázky časopisu Refresher.
Sebevědomá generace mladých Vietnamců, která už češtinu ovládá dokonale, zřejmě časem nevychovaným Čechům nastaví jasné hranice. Než se tak stane, zřejmě se s nimi budeme pořád setkávat. Upozorňovat je na to, že jejich chování je neotesané a nevhodné ale můžeme i my sami už dnes. Třeba jim to časem dojde.
