Článek
V souvislosti s agresí Ruska vůči Ukrajině a nejistotou ohledně budoucího postoje Spojených států k evropské bezpečnosti bychom měli znovu začít diskutovat o povinné vojenské službě v Česku. V mnoha evropských zemích toto téma v poslední době ožívá a bylo by namístě zvážit ho i u nás.
Profesionální, ale malá
Vojenská služba byla na našem území povinná celých 140 let. Vznikla ještě v době Rakousko-Uherska jako reakce na válku s Pruskem. Definitivně skončila v roce 2004, kdy se česká armáda profesionalizovala. Stačí to ale v době, kdy si nemůžeme být jisti spojenectvím Spojených států a nacházíme se v někdejší sféře sovětského vlivu? Ruská imperiální politika ožívá a současný americký prezident Donald Trump navíc svou rétorikou přepisuje historii války na Ukrajině, což bohužel nevěstí nic dobrého.
Profesionální armáda měla loni na podzim 27 826 vojáků z povolání a 4 266 členů aktivních záloh. Podle strategických plánů by do roku 2030 měla mít 30 tisíc profesionálních vojáků a 10 tisíc členů aktivních záloh. Náčelník generálního štábu Karel Řehka však upozorňuje, že už nyní je problém přilákat dostatečné množství lidí. Otázkou tedy není jen splnění těchto cílů, ale i to, zda budou v případě krize dostačující.
Mnozí lidé, kteří si povinnou vojenskou službu pamatují, věří, že její obnovení by mělo smysl. Zmiňují zejména její přínos k disciplíně, fyzické kondici a zodpovědnosti mladých mužů. Na druhé straně si ale řada lidí vybavuje promarněný čas, šikanu a nesmyslné odloučení od rodiny.
V Evropě žádná výjimka
Aktuálně platí povinná vojenská služba v osmnácti evropských státech. Litva a Lotyšsko ji obnovily kvůli přímému sousedství s Ruskem, podobně Gruzie. Povinná je také ve Švédsku a Norsku, letos ji obnovuje Chorvatsko a o jejím zavedení uvažuje Srbsko. V Nizozemsku sice zákon povinnost stanoví, ale stát ji nevymáhá. Ve většině těchto zemí jde o výběrový model, kdy nenastupují všichni branci.
Pokud by se Česko rozhodlo vojenskou službu zavést, pravděpodobně by byla kratší než před rokem 2004, kdy trvala 12 měsíců (před rokem 1989 dokonce dva roky). Zvažovat by se muselo, koho by se týkala – zda osob ve věku 21 až 26 let, nebo i starších, a zda by se vztahovala pouze na muže, nebo i na ženy, jako je tomu například v Norsku či Izraeli. Alternativou by mohl být hybridní model zahrnující krátký základní výcvik následovaný službou v aktivních zálohách.
Odradit agresora
Z hlediska národní bezpečnosti by zavedení povinné služby mohlo posílit obranyschopnost státu a zvýšit fyzickou i psychickou odolnost mladších generací. Výcvik by navíc mohl zahrnovat nejen klasickou bojovou přípravu, ale i kybernetickou bezpečnost, logistiku, první pomoc nebo civilní obranu.
Při případném zavedení by však bylo nutné důsledně eliminovat riziko šikany a takzvané „mazácké“ kultury. Pomoci by mohly psychologické testy, které by pomohly odhalit potenciální agresory už v počátcích výcviku a časté inspekce, které by se na tento problém zaměřily.
Obnova povinné služby by si vyžádala rozsáhlé investice do infrastruktury, personálu a výcvikových zařízení. Branci by navíc vstupovali na pracovní trh se zpožděním nebo by na určitou dobu přerušili své studium či zaměstnání, což by mohlo mít ekonomické dopady. Další otázkou je efektivita – moderní válčení vyžaduje specializovaný výcvik a sofistikované technologie, s nimiž by branci mohli mít při krátkodobé službě jen omezené zkušenosti.
Tématem je i omezení osobní svobody, což by někteří lidé mohli vnímat negativně. Pokud by se o obnovení vojenské služby uvažovalo, musela by mu předcházet široká veřejná debata. Nicméně otázka národní bezpečnosti se v současnosti stává prioritou a dobře vycvičené zálohy by mohly v případě ohrožení znamenat zásadní výhodu. Stát s větší vojenskou kapacitou by mohl potenciálního agresora odrazovat a zároveň přispět ke zvýšení společenské soudržnosti, což je v současnosti také důležité téma.
