Článek
Po smrti kardinála Dominika Duky se objevila otázka, jak jeho úmrtí komentovat. Lidé ve veřejném prostoru o něm mluvili různě. Někteří zdůrazňovali jeho dřívější zásluhy, urputnost, s níž hájil svou pravdu, a sílu jeho víry. Jiní naopak vynášeli tvrdé soudy nebo se uchýlili k vulgárním útokům na právě zemřelého. Část lidí se rozhodla mlčet - ne proto, že by neměli co říct, ale protože cítili, že není nic dobrého, co by o něm mohli říct. Je tento přístup opravdu nejvhodnější, i z úcty k právě zemřelému člověku?
Pravdivý pohled
Poměrně dlouho jsem se tohoto přístupu držela také. Mnohé Dukovy výroky z posledního desetiletí považuji za rozdělující, zraňující a plné nepochopení. Stejně tak fakt, že se podle některých názorů v posledních letech obklopil značně kontroverzními postavami, přerušil kontakty s mnoha dřívějšími přáteli a „šel na ruku“ populistickým a krajně pravicovým politikům, kteří těží z frustrace některých občanů. K tomu přičtěme necitlivý způsob, jakým jednal s oběťmi sexuálního násilí ze strany představitelů církve. Mluvit po jeho smrti jen o záslužných činech, které vykonal před více než 35 lety, by mi přišlo nepravdivé.
Existuje však i jiný způsob, jak se k úmrtí významného církevního představitele vyjádřit. Nabídl ho Benedikt Mohelník, bývalý provinciál řádu dominikánů, který kdysi Duku vystřídal. Mohelník poskytl rozhovor DeníkuN a později napsal komentář pro Hospodářské noviny. Jako někdejší blízký spolupracovník a řádový spolubratr nabídl komplexnější a poctivý pohled na kontroverzního kardinála.
Duka otevřený a naslouchající
Mohelník se s Dukou seznámil již na sklonku 80. let, kdy byl stejně jako on tajným dominikánem. Oceňoval jeho schopnost mluvit otevřeně, držet slovo a pozitivně posouvat život dominikánského řádu. O mladé spolubratry se staral mimořádně. Všechny studenty prvního ročníku vyslal do zahraničí a věnoval jim hodiny svého času při rozhovorech, které se často protahovaly hluboko do noci. Naslouchal, diskutoval a zajímavě uvažoval nahlas.
Mohelník oceňuje i Dukovo působení na pozici královehradeckého biskupa. Cení si jeho otevřenosti, schopnosti oslovovat sekulární společnost a spolupracovat s ní na dobrých věcech. Podobně hodnotí i jeho začátky na pražském arcibiskupství, podporu hostů ze zahraničí a zájem o poznávání horizontů mimo české hranice.
Jeho pozdější úsilí o vyřešení církevních restitucí bylo rovněž cenné – umožnilo církvi stát se nezávislou na státu. V té době se oba muži ztotožňovali, a Mohelníkovi byla Dukova urputnost a síla jít za svým sympatická.
Na barikádách kulturních válek
V pozdějších letech Mohelník přiznává, že Dukovi přestával rozumět. Týká se to zejména období po roce 2010, kdy se stal pražským arcibiskupem a začal projevovat nebývalou náklonnost k politické moci, zejména k prezidentům Klausovi a Zemanovi. „Byla mu blízká myšlenka, že když bude zadobře s politickou reprezentací, bude moci věci ovlivňovat,“ vysvětluje Mohelník, který připouští, že pocit moci mohl mít na Dukovu osobnost až afrodiziakální účinky.
Podle Mohelníka se postupně přiklonil ke světu, který je destruktivní a nebezpečný. Sám si vybíral lidi, které kolem sebe chtěl mít, a kterým věřil. S některými staršími přáteli naopak ukončil kontakt.
Takový přístup se projevil například při zádušní mši za krajně pravicového náboženského fundamentalistu a influencera Charlieho Kirka. Jeho nenávistné projevy vlastně legitimizoval. Podle Mohelníka věřil, že bojuje za svět, jaký by měl být. Ten se mu přitom rozpadal pod rukama.
Velký problém Mohelník spatřuje v Dukově přístupu k obětem sexuálního násilí. Duka odmítl přistoupit na fakt, že jednotlivci i instituce – církevní i jiné – se mohly mýlit. I v řádu, jehož byl provinciálem, došlo k sexuálnímu zneužívání. Přesto trval na svém přístupu a nepřiznal chybu, i když měl možnost událost nahlédnout jinak. Muž, který byl v době, kdy byl Duka provinciálem dominikánů, v řádu zneužíván, se jej snažil kontaktovat až do Dukovy smrti. Kardinál ho však nikdy nevyslechl.
O mrtvých jen dobře?
Pohled člověka, který byl Dukovi velmi blízko, je cenný – nabízí ucelený pohled na jeho osobnost, ve kterém nic nezastírá. „Tím, že někdo opustil tento svět, se nevymažou ani nevylepší stopy, které zanechal. Je na nás, jak s tím naložíme a jak se poučíme, abychom chyby, které považujeme za škodlivé, neopakovali,“ shrnuje Mohelník.
Takový přístup se zdá být poctivější i mně. Držení se rčení „o mrtvých jen dobře“ s sebou nese riziko. Jistě, je vhodné vyvarovat se urážek a znectění památky zesnulého – to platí vždy. Mlčení či zamlčování pravdy však může být chápáno tak, že vlastně schvalujeme kontroverzní výroky, postoje a chování, které se nám příčí. Pravdivější a vyváženější je věcně hodnotit zásluhy i chyby.
Je dobře, že taková slova zazněla právě od Dukova spolubratra. V opačném případě bychom mohli snadno nabýt dojmu, že církev schvaluje vše, co kardinál Duka během svého působení řekl nebo udělal. Je dobré si uvědomit, že omylní jsme všichni, bez ohledu na funkci nebo autoritu, kterou jsme kdy požívali či stále požíváme.
Zdroje:
„Duka kulturní války nejen živil, ale i vyvolával. Nerozumím, proč se přiklonil k destruktivnímu světu, říká kněz Mohelník,“ DeníkN, 4. listopadu 2025
Mohelník Benedikt: "Bojovník na barikádách kulturní války, ale naštěstí nejen to. Jedinečná vzpomínka na Dominika Duku z pera jeho řádového bratra"; Ihned.cz; 5.listopadu 2025
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dominik_Duka
