Článek
Z politiky se v poslední době stává jen představení pro kamery. Tak se k ní staví i Tomio Okamura, který se jen před pár dny stal předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Jeho prvním aktem bylo nařízení sundat z budovy sněmovny ukrajinskou vlajku. Sám se do akce zapojil tím, že pověřenému zaměstnanci přidržoval štafle.
Gesto, nikoliv politická práce
„Konečně jsme se přestali klanět Ukrajině,“ zaradovali se nepochybně jeho příznivci. I jediné emocionální gesto tak způsobilo, že jsou jeho voliči spokojeni. Možná mají dokonce pocit, že tím udělal více než opoziční politici za celé volební období. Byť tím neudělal pro české občany vůbec nic.
Česká společnost je rozdělená, a to zejména kvůli politikům jako je právě Okamura. Frustrace, kterou z mnohých důvodů někteří lidé cítí, našla svůj ventil. Všechno lze svést na „Fialovu bídu“ nebo „poklonkování Ukrajině“ či válečné uprchlíky samé. Ti mohou za drahotu, inflaci, (téměř neexistující) nezaměstnanost nebo třeba úpadek našich tradičních hodnot. Ukrajinská vlajka na veřejných budovách v Česku je pak spouštěčem nenávisti a vzdoru proti politickému establishmentu a „liberálům“.
S rozumem na mě nechoďte
Okamura sází na laciná symbolická gesta. To odpovídá obchodnímu přístupu k politice, jak to před několika dny ve sněmovně popsal jeho bratr Hayato. Nenabízí žádné systémové řešení potíží. Jeho úspěšný model je přitom jednoduchý: vybičuje emoce, zejména ty, které souvisí s pocity ohrožení a pak nabídne řešení v podobě rituálního vypořádání se s „nepřítelem“. Bez zodpovědnosti k voličům i demokracii jako takové.
Racionální argumenty v takové atmosféře nehrají roli. Upozorňovat na to, že je přirozené podporovat spojence z důvodu obyčejné lidské solidarity, ale i proto, že jeho ohrožení je bezpečnostní hrozbou i pro nás? Že podpora nám přináší nikoliv ekonomické ztráty, ale naopak? Když jsme v emocích, rozum je umlčen. A tak není vůbec potřeba, aby své kroky racionálně a konzistentně obhajoval ani sám politik.
Sám Okamura svůj krok první krok v nové roli ve čtvrtek večer vysvětloval v televizním Interview 24 třeba tak, že splnil volební slib a zároveň to udělal z pozice předsedy sněmovny, který má takové pravomoci. Nezdá se, že by tyto dvě role dokázal oddělit či pochopit, že není „neomezeným vládcem“ sněmovny, kde zasedá také opozice. Podobnému kroku by přinejmenším slušela předchozí diskuse.
Politika jako sportovní zápas
Zároveň vysvětloval, že nešlo o gesto proti Ukrajině. „My jsme slíbili, že na českých státních budovách budou české vlajky. Není to třeba převracet na Ukrajinu,“ řekl dále. Na dotaz, zda tedy sundá i tu izraelskou, která tam aktuálně vlaje, však odpověděl, že proti Izraeli osobně nic nemá. „O Izraeli se v předvolební kampani nehovořilo,“ řekl a dodal: „Já jsem splnil volební slib a nemá to nic společného s nějakou ideologií.“
Vyznat se v jeho slovním projevu není snadné. Jedno tvrzení záhy popře tvrzením dalším. Nicméně on vzhledem ke svým voličům nic vysvětlovat nemusí. Na smysluplná vysvětlení se nehraje, důležitá jsou ostrá slova a silná gesta. Hlavně ta, která mají sílu společnost ještě více polarizovat. A takových v následujícím čtyřletí nepochybně přijde ještě celá řada.
Politika v podání politiků jako je Okamura se vyprazdňuje. Voličům dávají jen tvrdé vzkazy - jsou těmi, kdo plní sliby a kdo se nebojí jít tvrdě proti ostatním. Politická diskuse se mění ve fotbalové hřiště, kde jsou občané jen diváky, kteří fandí svému týmu. Je to cynická hra ve vlastní prospěch, kde nezáleží na hodnotách, vizí ani skutečném zlepšování života voličů. Dospěli jsme bohužel do stavu, kdy to mnohým stačí ke spokojenosti. Alespoň do té doby, kdy budou věřit tomu, že jsou na „vítězné“ straně.
