Je načase mluvit o pachateli z filozofické fakulty

V neděli 21. ledna 2024 uplynul měsíc od tragické události na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Násilí, se kterým jsme se dosud nesetkali, hluboce otřáslo mnohými z nás. Těmi, kdo na místě byli přítomni nebo byli s oběťmi střelby spojeni osobně či profesně, těmi, kdo byli s místem svázáni někdy v minulosti, ale i s těmi, kdo k němu nemají žádný vztah a o střelbě slyšeli jen zprostředkovaně skrze média. Událost nám dala pocítit, že nežijeme v tak bezpečném světě, jak jsme si možná dosud mysleli.

Každý se s tímto traumatem vyrovnává po svém. Někdo se vyhýbá podrobnostem, jiný se o ně stále živě zajímá. Pro někoho mají terapeutický účinek rituály či přímá nebo nepřímá pomoc zasaženým, jiný se silněji připoutal ke svým blízkým, další se tragédii snaží zcela vytěsnit ze své mysli. Uzdravování zkrátka neprobíhá u všech stejně. Pokud k němu má dojít, potřebujeme ale událostem, které nás zasáhly alespoň částečně porozumět a interpretovat si je pro sebe. K tomu ale mnohým z nás chybí důležitá část příběhu, a to konkrétně ta, která se týká původce zla, ke kterému došlo loni před Vánoci na filozofické fakultě.

Důvod, proč se o střelci vůbec nemluví a proč média, včetně těch bulvárních, po osudech střelce přestala pátrat je zřejmý. Zahraniční zkušenosti jsou takové, že medializace příběhu školních střelců vede k nápodobě. Některé autority proto vyzvaly novináře, aby střelci věnovali nulovou pozornost. A tak se postupně stalo. Informace o masovém vrahovi z filozofické fakulty se od určité doby redukují na ty, které zveřejnili kriminalisté během svých tiskových konferencí.

Obavy z medializace, které by mohly vést k nápodobě, jsou na místě. Zlo je skutečně svým způsobem infekční. Říká se tomu copycat efekt a týká se nejen masového vraždění ve školách, ale také teroristických útoků. Víme dokonce, v jakém časovém rámci se tak nejčastěji děje - bývá to v prvních třinácti dnech od útoku. „Velmi úzce s tímto fenoménem souvisí i fenomén touhy po překonání, kdy se jedinec inspirovaný daným činem a hlavně jeho pachatelem, pokusí jeho čin překonat. U jedinců, kteří jsou tímto fenoménem poznamenání je však značný problém s prevencí, jelikož tento efekt není závislý pouze na výše zmíněné nejrizikovější době těsně po útoku, ale může nastat i zcela bez ohledu na něj,“ uvádí Jaroslav Němec, autor diplomové práce „Útoky aktivních střelců v evropských zemích“, kterou obhájil na Masarykově univerzitě. Vzhledem k tomu, že k vraždění na filozofické fakultě došlo rovných 50 let od podobného činu, který v Praze provedla vražedkyně Olga Hepnarová, mohl copycat efekt sehrát roli i v tomto případě.

Podobný jev známe i v případě sebevražd, kde se mluví o tzv. Wertherově efektu. Jde o napodobení činu hlavní postavy románu Johanna Wolfganga Goetheho Utrpení mladého Werthera. Po vydání této knihy na konci 18. století údajně výrazně stoupl počet sebevražd mladých mužů. Víme, že podobná situace nastává i v současnosti v souvislosti s medializací sebevražd. V některých zemích proto média o těchto událostech neinformují. Velmi podobně to zřejmě funguje i v případě dnes hojně rozšířeného sebepoškozování, které se týká především adolescentních dívek.

Zopakování masového vraždění mívá dvojí motivaci: ztotožnění se se vzorem a přijetí jeho hrůzných činů jako návodu, nebo využijí společenského zájmu a vraždění pro vlastní zviditelnění. Podstatou médií je informovat, a to přirozeně i o činech tohoto druhu, proto jsou to ona, kdo k napodobení dalším pachatelem mohou přispět. Velmi důležité je ale samozřejmě i to, jakým konkrétním způsobem o událostech a jejich aktérech informují. Touha po senzacechtivosti, která se projeví detailním popisem průběhu vraždění či pátrání po detailech ze života masových vrahů tohoto typu, má nepochybně negativní dopad. To ale neznamená, že by se tématu neměla věnovat vůbec. Snaha vyhnout se snaze dozvědět se o příčinách nepochopitelného zla, ke kterému v Klánovickém lese a na filozofické fakultě došlo, je nejen nepřirozená, ale i škodlivá. Mimo jiné totiž dává prostor různým spekulacím. Mlčení vede k tomu, že si nepochopitelnou událost řada lidí interpretuje po svém, a to třeba jako důsledek závažného psychiatrického onemocnění, což přispívá ke stigmatizaci některých konkrétních poruch či chorob. Nepřirozené ticho kolem pachatele vede i ke  konspiračním teoriím, které se v době dezinformační války nutně potkávají s narativy ruské propagandy. Není divu, že řada důvěřivých lidí má za to, že vrahem byl ve skutečnosti ukrajinský válečný uprchlík.

Snaha vyhnout se jakýmkoliv zmínkám o pachateli ale nepomáhá ani uzdravení z traumatu, kterým jsme byli zasaženi jako společnost. „Někdy jsem trochu nesvůj, když slyším ve veřejném prostoru, že o tom pachateli nesmíme mluvit, že je to tabu. Musím říct, že tomu vůbec nerozumím, protože to, co lidem pomáhá je mluvit o tom, pojmenovat to, říct ´to je zlo´ a pustit to ze sebe ven,“ řekl psychoterapeut Pavel Duba v DVTV. Jeho názor není ojedinělý. Podobný zastává i Tibor Brečka, psychoterapeut a autor knihy Psychologie katastrof. „Pro člověka je důležité nějakým způsobem se vyrovnat se s pachatelem a také porozumět tomu, co se vlastně stalo,“ řekl České televizi během nedělní akce Pootevření fakulty. Některým lidem podle něj může chybět pochopení toho, co bylo důvodem tragédie. Jako lidé totiž máme vrozenou potřebu věci chápat a orientovat se v nich.

Zdá se, že ve chvíli, kdy médiím bylo spíláno za to, že o průběhu tragédie a pachateli informují příliš detailně, dostali jsme se do opačného extrému. Média, pro která byla událost naprosto bezprecedentní a za pochodu se učila, jakým způsobem o ní referovat, přijala bez výhrad dogma, že o pachateli nesmí vůbec mluvit. Stejný postoj má i značná část společnosti. Máme obavy, abychom zmínkami o něm nepřispívali k jeho popularitě či dokonce nevytvářeli jeho kult. Je tu ale celá řada otázek, na které jako společnost potřebujeme dostat odpověď a je přirozené, že se ptáme. Obavy, že tím podporujeme „slávu“ tohoto zločince, nejsou na místě. Tázání po tom, proč pachatel jednal tak, jak jednal a do jaké míry k tomu přispěly různé faktory, je nezbytné. Hlas by ale v této souvislosti měli dostat i příslušní odborníci, kteří nám pomohou se v informacích zorientovat. Nejen proto, že se tak vyrovnáváme s traumatem, ale také z důvodu prevence podobných událostí. Ta bez porozumění příčinám není možná.