Článek
Seznam Zprávy přinesly zajímavý rozhovor s Jiřinou Maškovou, která byla oceněna jako Sestra roku. Paní Mašková už pět desetiletí pracuje v motolské nemocnici jako dětská sestra a pečuje o kojence.
Muži nefňukají
Titulek zmíněného rozhovoru na Seznam Zprávy zní takto: „Muži jsou snadnější pacienti než ženy“. Je to jedno z tvrzení, které v článku zazní. Jiřina Mašková takto odpověděla na otázku, zda by ji nelákala práce s dospělými pacienty. Zjevně by ji příliš nelákala, což je u sestry specializované na péči o malé děti pochopitelné, ale kdyby musela, volila by prý práci spíše s muži než se ženami. „Protože každá zdravotní sestra vám potvrdí, že je s nimi lepší spolupráce než se ženami. Mužští pacienti mají vůči zdravotním sestrám větší respekt. Jsou samozřejmě i výjimky, ale většinou nás vnímají především jako ženy a chovají se k nám hezky, snaží se nefňukat a jsou samostatnější. Tohle má většina ženských pacientek jinak. Víc tendují k tomu položit se do nemoci a nechat se opečovávat. Ale i tady jsou samozřejmě výjimky“.
Každý pacient je jiný
Ta odpověď mě zaujala. Mimo jiné proto, že jsem se ve zdravotnictví sama pohybovala a na čas se k této profesi vrátila během pandemie covidu-19. Pracovala jsem s velmi nemocnými staršími pacienty, přičemž většina z nich byly ženy – jednoduše proto, že ženy se dožívají vyššího věku. Mohla bych tedy dojít ke stejnému závěru jako oceněná dětská sestra. Můj názor je ale jiný.
Možná jen jinak rozumím pojmu „snadnější pacient“. Je to ten, který spolupracuje? Ten, kdo vám děkuje za každý výkon? Nebo ten, který nic neproblematizuje, protože má nízkou zdravotní gramotnost? Anebo ten, který nikdy „nefňuká“, protože i toto sloveso v rozhovoru zaznělo?
Osobně jsem takto pacienty nerozdělovala. Každý má jiné potíže, jinak prožívá nemoc i odloučení od blízkých, má jiný práh bolesti. Někdo je plně soběstačný, jiný potřebuje neustálou asistenci. Ano, s některými pacienty je více práce, ale obvykle péči skutečně potřebují.
Nikdy jsem si nevšimla, že by se ženy nechávaly více opečovávat. Často jsem ale měla pocit, že se od nich očekává víc než od mužských pacientů. Jsou přece ženami, od nichž se dlouhodobě očekává, že se postarají o druhé. U mužů se proto nikdo nepodivoval, když si sami nezvládli nalít polévku nebo vodu, u žen to někdy překvapení budilo. Naopak u mužů se občas tolerovalo chování, které mohlo být vůči sestrám obtěžující. Možná to souvisí s tím, jak vnímáme roli muže vůči ženě – ostatně i paní Mašková říká, že muži „nás většinou nás vnímají především jako ženy a chovají se k nám hezky“.
Léky testované na mužích
Do hry vstupuje i další faktor. Dnes už víme, že mnohé léky (včetně těch určených pro „ženské“ nemoci) byly dlouho testovány výhradně na mužích. Až později se ukázalo, že u žen fungují jinak. Výborně a na základě mnoha dat to popisuje Caroline Criado Perez ve své knize „Neviditelné ženy“. Přetrvávající potíže nebo bolest se pak u žen častěji považovaly za přehnanou, někdy dokonce „hysterickou“ reakci. Pokud jsou ženy vnímány jako méně snadné pacientky, může v tom hrát roli i fakt, že dosud nedostávají léčbu „na míru“ nebo zakořeněný předsudek o „hysterii“.
Roli hraje i zdravotní gramotnost a ochota porozumět vlastnímu stavu. Ta bývá u žen vyšší, což částečně odráží i fakt, že se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Ona „nesnadnost“ tak může spočívat v tom, že se ženy více ptají, chtějí rozumět postupům a někdy se aktivně podílejí na rozhodování o léčbě. U starší generace jsem se s tím během pandemie příliš nesetkala – ta je často zvyklá na vysokou míru poslušnosti vůči autoritám. Mladší ženy se ale o svůj stav i stav svých dětí zajímají výrazně více. Právě s tím se může setkávat i Jiřina Mašková na kojeneckém oddělení, kde jsou s dětmi hospitalizované jejich matky.
U mužů běžné, u žen problém
Zmíněný odstavec v jinak zajímavém rozhovoru proto působí nešťastně. Odráží stereotypy, důraz na poslušnost vůči zdravotnickým autoritám a přísnější měřítka uplatňovaná na ženy. Jinými slovy: stejné chování hodnotíme u mužů a žen rozdílně.
Možná tedy nejde o rozdíl mezi muži a ženami jako takový. Jde spíše o rozdíl v tom, jak jejich chování posuzujeme. To, co u mužů považujeme za normu, může u žen působit jako problém. A to, co u žen označíme za „náročné“, může být ve skutečnosti jen projevem většího zájmu o vlastní zdraví.
Pokud se pak ženy ve zdravotnictví častěji jeví jako „méně snadné pacientky“, není to nutně jejich vlastnost. Je to odraz přísnějších měřítek, která na ně – často nevědomky – uplatňujeme.
Další zdroje:
Caroline Criado Perez: Neviditelné ženy. Jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže, Brno 2024
