Článek
Úřadující ministr zahraničních věcí Petr Macinka se rozhodl k těžko uvěřitelnému kroku. Skrze poradce prezidenta Petra Koláře vyvíjel bezprecedentní nátlak na samotnou hlavu státu. Ta sama dokonce hovoří o možném „vydírání“. Šlo o jediné – donutit Petra Pavla, aby nakonec jmenoval maskota hnutí Motoristé sobě ministrem životního prostředí.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci
Nezdá se, že by šlo jen o exces, kterého by šéf české diplomacie litoval. Jeho vyjádření na tiskové konferenci, doprovázené typickými úšklebky naznačujícími výsměch, potvrdilo, že si za svým jednáním stojí. A doplnil jej o další „výhrůžky,“ které se týkaly prezidentovy neúčasti na summitu NATO.
Jeho postoje prozrazují, že si není vědom role jednotlivých demokratických institucí a nechápe dělbu moci. Ostrost jeho výrazů a fakt, že je v nočních hodinách zprostředkovaně adresuje hlavě státu, prozrazuje ještě jednu věc: zoufalou situaci, ve které se pravděpodobně nachází.
Macinkova vyjádření už nelze vysvětlovat jen určitou nezkušeností nebo osobnostní nezralostí, kterých si je podle svých slov vědom i sám prezident a byl proto vůči němu dlouho shovívavý. Mohou naznačovat, že se ocitl ve značně nekomfortní situaci. A jak víme, zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Hrozba zmařené investice?
Co tím myslím? V pozadí hnutí Motoristé sobě jsou sponzoři, kteří do jeho vzestupu vložili nemalé peníze. Jde pochopitelně zejména o miliardáře Richarda Chlada a další podnikatele. Ti se postarali mimo jiné o to, aby se Filip Turek stal ikonou hnutí pro Green Deal a další ekologická opatření. Zajistili mu obrovský dosah na sociálních sítích a pomohli vybudovat osobní značku někoho, kdo svou vizi dokáže prosadit silou.
Jenže aktuálně se Turek ocitá mimo možnou paletu adeptů, o kterých by prezident na pozici ministra životního prostředí vůbec uvažoval. A investice, kterou sponzoři do Turka vložili, se zdá být zmařenou.
Pod obrovským tlakem se tak ocitá sám předseda Motoristů sobě a ministr zahraničních věcí Petr Macinka. Jeho úkolem je prosadit, aby investoři nebyli zklamaní. Sám fakt, že Macinka je dvojitým ministrem, zjevně nestačí. Ač je v čele hnutí, ve skutečnosti je vnímán spíše jako jeho „dvojka.“ A co víc? Turkovu „prohru“ nesou voliči Motoristů velmi nelibě. Politická postava, která se prezentovala jako silný a neohrožený vůdce, se ocitá mimo hru a mimo politický prostor, kde se skutečně rozhoduje. To by mohlo vést k odlivu zklamaných voličů.
Nerovná šachová partie
Tlak ze strany sponzorů musí být enormní, pokud se Macinka vzhledem ke svému konání rozhodl riskovat i vlastní budoucnost ve vládě. Patrně ho ještě zesiluje naléhání ze strany samotného Turka, který se ke kandidatuře v parlamentních volbách rozhodl zřejmě pod tlakem a s vidinou ministerského postu. V současnosti ale nedosahuje ani na post s vysokou prestiží, ani na plat srovnatelný s odměnou europoslance. A nevynahradí mu to ani pozice zmocněnce pro klima na ministerstvu životního prostředí, kterou mu Macinka zajistil. „Co čert nechtěl,“ tato pozice je totiž neplacená.
A tak se Macinka snaží zachránit své hnutí, přízeň sponzorů i vlastní budoucnost. Dělá to, jak umí – způsobem komunikace, na který je ve svém prostředí zvyklý a který mu funguje. Jenže je naprosto nekompatibilní s tím, jak komunikuje prezident. Srážka mezi hlavou státu, která si plně uvědomuje vážnost své role, a politikem, jenž působí dojmem, že se na své pozici ocitl spíše omylem a postrádá základní politickou etiketu, se tak zdá být nevyhnutelná. Macinka v této hře připomíná šachovou figurku, která se snaží sama vést královskou partii – a přitom ignoruje, že pravidla hry jsou mnohem složitější, než tušila.
