Proč se zastáváme rodičů, kteří nás tvrdě trestali

Kdykoliv na internetu vyjde článek o možném zákazu fyzických trestů pro děti, můžete si být jisti jednou věcí: záhy se objeví diskutující, kteří je obhajují a vzpomínají na ně s láskou. „Máma mě mlátila vařečkou a jsem jí za to vděčná. Vyrostl ze mne slušný člověk,“ psala nedávno zhruba padesátiletá žena v diskusi pod článkem na toto téma. Další vzpomínala na to, že u nich se s dětmi nediskutovalo, platilo to, co řekli rodiče. „A kdybychom to s bráchou náhodou nechápali, přiletěla by nám z každé strany jedna. Jsem naprosto v pořádku a žádné trauma z toho nemám. Dneska se rodiče s dětmi moc mažou a podle toho to vypadá,“ myslí si další žena, která vyrůstala na přelomu 80. a 90. let minulého století. Další, často i mnohem mladší diskutující, sdílejí podobný názor.

Čím to, že navzdory závěrům odborníků, kteří před tvrdou výchovou varují, nachází si tento způsob zacházení s dětmi stále tolik obhájců? Proč se jej zastávají především ti, kdo jej zažili na vlastní kůži? Jak je možné, že nás fyzické trestání dětí nepobuřuje? A opravdu si stále myslíme, že dobře vychované dítě je takové, které je vůči svým rodičům a jiným autoritám absolutně poslušné?

Výchova, která bývá označována jako autoritářská, má v naší zemi dlouhou tradici. Kdysi ji nikdo nezpochybňoval a mělo se za to, že je to ten nejefektivnější a nejvhodnější způsob, jak ze svých dětí vychovat slušné a zodpovědné dospělé.

Tento výchovný styl znamená především velkou přísnost. Rodiče se soustředí spíše na disciplínu, poslušnost a kontrolu než výchovu k určitým životním hodnotám. Chyby a neúspěchy se tvrdě trestají a zpětná vazba může mít podobu zahanbování. Nechybí ani křik a již zmíněné tělesné tresty. Děti, které ji zažívají, zpravidla skutečně dodržují pravidla, k čemuž jsou silně motivovány strachem.

Odborníci se shodnou, že fyzické tresty jsou ponižující a trvale narušují vztahy k rodičům. Uvěřit, že jsem v takovém případě svým rodičem skutečně bezpodmínečně milován je těžké, ne-li zcela nemožné. Vážné jsou ale především dlouhodobé následky, které bití pro děti má. Ztíženo je v takovém případě dosažení vyšších stupňů morálního vývoje. To znamená, že následně v životě neuvažujeme v rovině toho, co je správné a co nikoliv, ale jde nám o jediné - vyhnout se trestu, což může vést i ke lhaní, maskování a podvádění.

Platí, že často (i nevědomě) přebíráme model, který jsme získali od svých rodičů. Důsledkem je pak to, že tento styl výchovy přeneseme na další generaci. Problémy se nám ale nemusí vyhnout ani v případě, že styl svých rodičů zavrhneme jako nevhodný a škodlivý. Můžeme se pak v rodičovství cítit bezradní, protože jinak než autoritářsky vychovávat zkrátka neumíme, nikde jsme se to nenaučili.

Podobně jako fyzické tresty je pro děti velmi škodlivé psychické trestání. Co si pod ním představit? Nejde o omezení sledování televize či hraní počítačových her, to může být naopak zdravá a prospěšný způsob výchovy. Problém je, pokud dětem například omezujeme kontakt s kamarády nebo jejich oblíbené sportovní aktivity. Dalšími, velmi škodlivými způsoby zacházení s dětmi je ponižování, znevažování, vysmívání, ignorování, odpírání lásky. „Dlouhodobé užívání těchto metod děti zpravidla traumatizuje více a hůře než tu a tam ‚jedna dobře mířená‘,“ domnívá se psycholožka Pavla Koucká.

Psychický tlak nemusejí děti zažívat děti jen ve škole. Zvláště dříve bylo často slyšet o tom, jak děti učitel ve škole zahanboval tím, že před celou třídou upozorňoval na jejich nedostatky a někdy se dokonce snažil získat dětský kolektiv k tomu, aby se ostatní děti svému spolužákovi posmívaly či se mu vyhýbaly. Takový rodičovský postesk se občas objeví ještě dnes, a to například v diskusních skupinách, kde se vzájemně podporují například rodiče dětí s ADHD. Žáci, kteří vyžadují jiný přístup a mohou svým chováním vybočovat, mohou učitele „dohnat“ k tomu, že si svou pedagogickou bezradnost a frustraci kompenzují právě tímto nejméně vhodným způsobem.

Spíše negativní než pozitivní motivace, která je autoritářské výchově vlastní, může mít následky, co se jen těžko později napravují. Patří mezi ně nízké sebevědomí, vyšší míra úzkosti, nedostatek sociálních schopností, agresivní chování mimo domov a neschopnost přijmout neúspěch.

Důvody, proč má autoritářský přístup právě tyto negativní důsledky, jsou logické. Zatímco pochvala a povzbuzování pomáhá budovat disciplínu a zdravou sebeúctu, neustálá negativní zpětná vazba nutí dítě o sobě a své hodnotě pochybovat. Nízké sebevědomí pramení i z neochoty ocenit jeho úspěchy. Přestože tyto děti bývají přizpůsobivé, mohou trpět úzkostí, a to právě kvůli opakující se kritice. Pokud nemá možnost rozvíjet své sociální dovednosti v nízkém věku, může v dospělosti trpět tím, že nebude umět navazovat kvalitní vztahy s druhými. Tvrdost, tělesné trestání a přílišná kontrola podněcují u dětí dokonce i násilné chování. To se může projevovat například ve školním kolektivu. Pokud je chyba považována za něco nepřijatelného, za čím vždy následuje trest, má to na dítě zdrcující dopad. Bojí se udělat chybu, nechápe, že právě ona je způsobem, jak se zlepšit v některých dovednostech, a tak se jí snaží za každou cenu vyhnout. Přijmout svůj případný neúspěch pak pravděpodobně nebude umět ani v dospělém věku.

Autoři knihy Respektovat a být respektován pak uvádějí ještě jeden závažný nepříznivý důsledek autoritářské výchovy k poslušnosti: ten, kdo k ní byl vychováván může podobnou poslušnost během dospívání cítit například vůči škodlivé partě vrstevníků či vůči politickým autoritářům, kteří slibují vyřešit všechny naše problémy za nás.

Co vede dospělé, kteří takovým způsobem vychovávání v dětství prošli k tomu, že cítí povinnost veřejně se za své rodiče postavit? Často je to jednoduše přijetí kulturních a rodinných norem za své. Tam, kde byla autoritářská výchova a fyzické tresty běžnou a přijatelnou formou výchovy, máme tento styl takříkajíc „v krvi“ a nemáme potřebu jej zpochybňovat. Pokud navíc disponujeme silnou citovou vazbou s rodiči, můžeme se s nimi a jejich hodnotami plně identifikovat a vše, co dělali, tak považujeme za pozitivní.

Někteří lidé pak pravděpodobně používají stejný výchovný styl také, a potřebují si jej před sebou obhájit. Mají tendenci bránit svůj rodičovský styl, aby se vyhnuli případnému pocitu viny. Zdůrazňování údajné prospěšnosti tvrdé výchovy může být způsobem, jak se přesvědčit o tom, že jejich přístup byl správný.

Smutným důvodem takové obhajoby pak může být i ve skutečnosti těžce narušený vztah k rodiči. „Může být ambivalentní i odmítající. Mohou tam být pocity lítosti, vzteku, pohrdání. Na druhou stranu ale může být pociťován i kladný vztah k rodiči, mnohdy za cenu identifikace s agresorem,“ vysvětluje Pavla Koucká.

Často je ale na vině i obyčejný vzpomínkový optimismus. To je situace, kdy máme tendenci vybavovat a zdůrazňovat pozitivní aspekty minulosti a naopak minimalizovat negativa. Nevědomky si pak vybíráme jen ty příklady, které podporují náš názor a dokazují, že výchova, kterou jsme zažili, byla správná a účinná.