Článek
Velká část světa je pohoršena tím, co se v současnosti děje v Pásmu Gazy. Humanitární krize, kdy miliony lidí včetně dětí, rodiček i starců hladoví a čelí častým úderům ze strany izraelské armády, vyvolala nejen soucit, ale i mezinárodní snahy o řešení. Na Izrael apelují Francie, Velká Británie i Německo – a nečekaně se ozvala i část pravicových politiků v USA, včetně představitelů hnutí MAGA. Na premiéra Netanjahua byl vydán zatykač Mezinárodním trestním tribunálem (ICC) pro podezření z válečných zločinů.
Válka rozděluje i samotný Izrael. Krajně pravicová vláda Benjamina Netanjahua naráží kromě silné občanské opozice i na nesouhlas některých představitelů vlastních ozbrojených sil, zejména kvůli plánům na opětovnou okupaci Pásma Gazy.
Česko stojí za Izraelem
V ostrém kontrastu k výše zmíněnému Česká republika nadále neochvějně podporuje Izrael – přesněji řečeno současnou izraelskou vládu a její politiku. Veřejná kritika Izraele bývá v českém diskurzu často rámována jako „antisemitismus“ či relativizována opakováním teze, že „Izrael má právo se bránit“. Překvapivě často tato rétorika přichází i od těch, kdo jindy vystupují proti pravicovým autoritářům – tedy od liberálů či od těch, kdo se takto sami označují.
Občas se však v českém prostředí objevují i pokusy ty, kdo kritizují izraelskou politiku nebo se zastávají Palestinců, dehonestovat. Jedním z takových příkladů je text šéfredaktora Aktuálně.cz Matyáše Zrna s titulkem: „Její rodina vydělávala na Cyklonu B. Teď vyrazila do Gazy protestovat proti Izraeli.“ Článek pojednává o rakouské aktivistce a dědičce velkého rodinného majetku Marlene Engelhorn, která letos v srpnu vyplula v rámci Peace Flotilla do Pásma Gazy, aby pomohla prolomit izraelskou blokádu a doručit humanitární pomoc. Účastnila se jí také Greta Thunberg.
„Nacistická dědička“?
Marlene Engelhorn získala mezinárodní pozornost díky svému radikálnímu postoji k otázce daní – navrhla 90% zdanění superbohatých a sama po smrti své babičky věnovala z dědictví 25 milionů eur charitám. Je zakladatelkou iniciativy Tax Me Now, k níž se připojily například Abigail Disney či Valerie Rockefeller.
Zrno ve svém článku čerpá mimo jiné z Jerusalem Post a některých dalších izraelských médií, které Engelhorn označily za „nacistickou dědičku“. To je nejen neetické, ale především fakticky velmi sporné.
Zakladatelem chemické firmy BASF, která později patřila do konsorcia vyrábějícího Cyklon B, byl v 60. letech 19. století skutečně Friedrich Engelhorn. Ten ale už v roce 1883 svůj podíl prodal a investoval do farmaceutické firmy Boehringer Mannheim. Právě z této linie pochází jmění, které Marlene zdědila – nikoliv z BASF nebo od jakéhokoliv jiného výrobce Cyklonu B.
Sama Marlene Engelhorn se k historii své rodiny a farmaceutické firmy, kterou vlastnila, otevřeně vyjádřila například pro The New York Times: „Neznám všechny detaily, ale byla tam nějaká spolupráce (s nacisty). O tom není pochyb.“
Zmínila také, že její rodina chránila své bohatství přesunem části majetku do daňových rájů. Právě na tuto historii Engelhorn otevřeně navazuje svou kritikou nepřiměřeného a nekontrolovaného bohatství.
Zneužití transparentnosti
Spojovat ji tedy se smrtícím plynem a tvrdit, že její dědictví je založeno na ziscích z jeho výroby, znamená šířit nepravdivé a potenciálně nebezpečné informace. I když sám Zrno připouští, že Engelhorn uvedla, že její rodina Cyklon B nevynalezla, fakt, že firma se na jeho výrobě ve skutečnosti podílela až dlouho poté, co s ní rodina ztratila spojení, už nezmiňuje.
Text tak zneužívá otevřenosti samotné Engelhorn, která o historii své rodiny mluví kriticky a s odstupem. Přitom zpochybňovat její motivaci pouze kvůli jejímu původu je formou kolektivní a dědičné viny – tedy přístupem, který připomíná přesně ty mechanismy, které vedly k největším tragédiím moderních dějin.
Zrno jako autor, který má jasno
Matyáš Zrno nepíše jako nezávislý novinář. Dlouhodobě působil v konzervativních kruzích – je například zakladatelem Občanského institutu, spolupracoval s Hnutím pro život, a jeho nástup do čela Aktuálně.cz vedl k odchodu poloviny redakce.
Text o Engelhorn se přitom tváří jako nestranná reportáž, nikoliv komentář. Na závěr článku například uvádí: „Engelhornová je aktivní v hnutí za maximální dostupnost potratů a práva LGBT populace v Evropě. Nicméně k situaci v Gaze a na palestinských autonomních územích, kde je homosexualita trestána i smrtí, se podle dostupných zdrojů nikdy nevyjádřila.“ Takové tvrzení je zaváděcí a manipulativní a jde o účelové odvedení pozornosti, které nesouvisí s jádrem problému.
Zrno v textu používá rámování, které má za cíl Engelhorn dehonestovat. A v českém prostředí, které je proizraelskou pevností, se mu to zřejmě daří. Bez ohledu na kontext, fakta i skutečné důvody, proč podobné texty vlastně vznikají.
Zdroje:
How to Give Away a Fortune, The New York Times, 2. 9. 2024
