Článek
Kolik rodičů už podobný pokyn slyšelo. Ve školce, ve škole, ale někdy také v rodině dostali „knížecí“ radu, jak si poradit s všemožnými problémy svého dítěte. Je to přece tak snadné a jim to vždycky fungovalo. Problém je v tom, že děti nejsou stejné a pokud mají jakoukoliv „jinakost“, bude na ně „platit“ něco docela jiného, než na děti, které dokonale zapadají do poměrně úzce nastaveného systému.
Je to skutečně fér?
Doporučení , aby své dítě co nejrychleji „opravili“, slyší často rodiče dětí, kterým bylo diagnostikováno například ADHD/ADD, Aspergerův syndrom nebo třeba mimořádné nadání. Ke všem těmto diagnózám patří velmi často opoždění sociální a emocionální inteligence a často také snížená schopnost rozumět tomu, co po něm dospělí vlastně chtějí. Dítě nastoupí do školky a nevydrží sedět v klidu, neuposlechne příkaz učitelky nebo nezvládá regulovat své emoce. Vadí mu autoritářská výchova založená na příkazech a pokynech, ale u některých dětí pedagogové neuspějí ani s výchovou, které se říká respektující. Stačí, že dítě nepochopí, proč po něm konkrétní věc pečovatel nebo učitel chce, protože mu to nedává smysl. Zvláště u mimořádně nadaných dětí s vysokou inteligencí je takové chování poměrně časté. Některé dětí zase velmi špatně reagují na pokyny proto, že se tím dostávají do úzkostných stavů. To je typické například pro děti s autismem, ale může se objevit i u zcela zdravých dětí. Všechny potřebují podporu, pochopení toho, co se za jejich chováním skrývá a také ochotu pedagogů praktikovat individuální přístup. Zdánlivě jednoduché a všem pedagogům známé požadavky, které by jim i dětem usnadnily a zpříjemnily život, mnozí z nich nejsou schopni uplatňovat. Dávají přednost tlaku a v rámci „fér přístupu“ chtějí ke všem dětem přistupovat stejně. To, co se jeví jako spravedlivý přístup, je ale ve skutečnosti takovým dítětem vnímáno jako extrémně nefér. A není divu, jsou jím skutečně znevýhodňovány. Pedagogové tak dostanou zcela zbytečně dítě pod tlak a jeho chování se spíše zhorší. Mylně se domnívají, že udělali všechno, co mohli, ale dítě je „nevychované“ , proto jeho přístup nemůže fungovat. Stačilo by přitom tak málo: pochopit jinakost a skutečnou příčinu dětského chování.
Příběhy z 21. století?
Jeden pětiletý autistický chlapec začal prvně chodit do školky. Nevydržel na místě, měl tendenci běhat po třídě i po zahradě, a protože byl trochu jako „slon v porcelánu“, občas něco shodil a nebo něčím hodil. Měl asistentku, ale té se péče o něj zdála příliš náročná po fyzické stránce. Školka rodičům doporučila, aby dítěti vysvětlili, že takto se chovat nemůže. Když to nepomohlo, bylo jim vysvětleno, že do školky nemůže dále chodit. Pedagogové neměli tušení o tom, jaké všechny projevy může mít autismus a že žádná rodičovská domluva to nemůže změnit.
Šestiletý chlapec s vývojovou dysfázií začal docházet do školky. Nerozuměl ale dobře všemu, co mu učitelky i jiné děti říkají a především měl problém vyjádřit to, co sám chtěl. Navzdory vyšší inteligenci tak měl problémy s tím, aby zapadl do dětského kolektivu. Velký tlak, který přišel tehdy, kdy po něm učitelky chtěly, aby se zapojil do některé z aktivit, vedl k tomu, že se cítil ohrožený. V takové situaci nejen křičel, ale dokázal je i kopnout. Školka měla k dispozici asistentku pedagoga, která ale vůbec netušila, jak s dítětem pracovat. Stačilo mírnit tlak, dát dítěti čas a vysvětlit mu, co se děje, a to takovým způsobem, kterému by porozumělo. Rodiče pro chlapce nesehnali logopedickou školku a ta státní pro ně byla jedinou možností. Nicméně, po čase dítě raději vzali k domácímu vzdělávání, protože v prostředí školky hrozila jeho traumatizace. Maminka tak musela ukončit svůj pracovní poměr a ač lékárnice, musela si vydělávat jen ranním roznášením novin a letáků.
Osmiletá dívka měla diagnostikováno mimořádné nadání s tím, že vynikala zejména v matematice a také u ní byl zjištěn absolutní hudební sluch. Zároveň ale měla potíže v oblasti emoční regulace a sociálních dovedností. Když nastoupila do první třídy (s ročním odkladem), zjistila třídní učitelka, že se při hodinách nesoustředí a je neklidná. V hodinách hudební výchovy pak dostávala „nevysvětlitelné“ záchvaty vzteku. Také kvůli ní (a k dalšímu dítěti) byl učiteli poskytnut asistent. Rodičům bylo doporučeno, aby dceři vysvětlili, že je již školačka a takto se chovat nemůže. Učitelka požadovala, aby dívka dávala celou hodinu pozor, nekroutila se na židli a aby ji rodiče „donutili“ přestat se vztekat. Na vysvětlení, že dítě je neklidné, protože se ve škole nudí a učitelka není ochotna dívce poskytnout namísto pro ni primitivních úloh úkoly „na míru“, které by zohledňovaly, že dítě od čtyř let čte a v matematice zvládá látku čtvrté třídy, učitelka reagovala slovy, že musí přistupovat ke všem stejně. „Nemůže mít jiné podmínky, jak bych to ostatním dětem a rodičům vysvětlila?“ ptala se. Pochopení se rodiče nedočkali ani tehdy, když učitelce vysvětlili, že vztek dítěte při hodinách hudby souvisí s dívčiným absolutním sluchem. K nepohodě u ní totiž vedly falešné tóny vydávané některými dětmi „Vysvětlete jí, jak se má chovat, nebo jí budeme muset udělit kárná opatření,“ sdělila „zkušená“ pedagožka rodičům nekompromisně. Zároveň jim domlouvala ohledně míry nadání jejich dcery. „Pokud má opravdu tak vysoké IQ, tak by měla pochopit, jak se má ve škole chovat. Pokud to nechápe, zvažovala bych spíše opačný problém,“ sdělila rodičům na stejné schůzce učitelka, která měla navzdory svému pedagogickému vzdělání mylnou představu, že nadané děti jsou jacísi malí vědci, kteří poslušně čtou v encyklopediích a vyznačují se mimo jiné i tím, že mají v malíčku etiketu. Dlužno dodat, že šlo o setkání poslední, rodiče následně dítě „stáhli“ na domácí vzdělávání, byť si tím způsobili značné finanční potíže a dokonce museli prodat rodinnou chatu.
Nezvládli jste výchovu!
O tom, jaké to je chodit každý týden do školy „na kobereček“ by mohli vyprávět rodiče dětí s ADHD. Navzdory tomu, že si značná část veřejnosti myslí, že se tato neurovývojová porucha projevuje výhradně neklidem a mnozí nepoučení lidé dokonce věří tomu, že jde o smyšlenou diagnózu, faktem je, že jde o diagnózu s mnoha příznaky. I v tomto případě mají děti potíže s regulací emocí a zaostávají v sociálních dovednostech. Mívají také problémy s autoritami, kterým se nerady podřizují, zvláště pokud jim jejich požadavky nedávají logický smysl. Rodiče jsou zváni do školy, kde se dozvědí, že si mají své porouchané (nevychované) dítě opravit (napravit). Mnozí pedagogové zkrátka netuší, že to z hlediska zákonů biologie jednoduše není možné. Výchovné poučky mohou být dětem (a také bývají) doma opakovány třeba stokrát za den, ale efekt je minimální, což je pro rodiče značně frustrující. Nervová soustava zkrátka funguje tak, jak je nastavena o narození a schopnost seberegulace přichází postupně s tím, jak dozrává. Vzhledem k tomu, že jde většinou o diagnózu na celý život, je pravděpodobné, že i jako dospělý bude mít dítě určité odchylky „od normálu“.
Navzdory tomu, že školky a školy mají dbát na to, aby děti měly rovný přístup ke vzdělání a učitelé byli schopni zohlednit jejich individuální potřeby, ne vždy se tak děje. Část pedagogů je zoufale málo informována o tom, jak se děti s různými diagnózami, nastavením nebo profilem mohou projevovat. Velmi často zaměňují symptomy za výchovné nedostatky, zpochybňují rodičovské kompetence a kladou na děti i jejich matky a otce nepřiměřené nároky, kterým nemohou nikdy dostát. Výsledek? Pochybnosti o sobě, deprese, úzkosti a vyčerpanost. Snaha o výchovu, při které musí vydat mnohonásobně více energie než ostatní rodiče, ale výsledky téměř nevidí. Smutným faktem je, že šest z deseti matek dětí s ADHD bere antidepresiva, jelikož vnější tlak, který je na ně kladen, je takřka nemožné unést. Týká se to samozřejmě i rodičů dalších dětí, kterým nízké povědomí pedagogů brání v tom, aby jejich potomci byli respektováni takoví jací jsou a mohli se vzdělávat, rozvíjet i růst jako všechny ostatní děti.
Další zdroje: rozhovory s rodiči dětí, které „nezapadly do systému“
