Článek
Armádní generál ve výslužbě, který na svou stranu získal více než 58 procent voličů, nese už měsíc titul „zvolený prezident“ a za pouhých devět dní se konečně stane „plnohodnotnou“ hlavou státu. Jaké kroky od té doby už stihl učinit? A mají jeho (ne)voliči důvod vnímat ho dnes jinak?
Rozverná mluvčí
Sobotní odpoledne 28. ledna bylo ve štábu Petra Pavla plné euforie. Té podlehla i šéfka komunikace prezidentského volebního týmu Markéta Řeháková, která dostala za úkol vyhlášení výsledků voleb moderovat. Pro mnoho lidí byl její projev až příliš rozverným a neslučujícím se s rolí mluvčí hlavy státu. Výzvy k její výměně na sebe nenechaly dlouho čekat.
Petr Pavel ale „hejtování“ nepodlehl a výměnu na této pozici odmítl. Vzkaz, který jsme si v jeho činu mohli vzít, lze číst různě. Třeba tak, že lidskost, kterou Řehakova projevila, se v jeho pojetí s důstojností prezidentského úřadu nevylučuje. Nebo tak, že zvolený prezident skutečně disponuje klidem a rozvážností, o čemž se nás snažil v kampani přesvědčit. Anebo jednoduše tak, že si za svými rozhodnutími stojí bez ohledu na to, co si zrovna v tu chvíli myslí většina.
Na „nepřátelské“ půdě
První slova, která pronesl Petr Pavel po zvolení, adresoval těm, kteří ho nevolili. „Rozumím tomu, že mnozí teď cítí zklamání, protože jejich favorit nevyhrál. Zároveň ale vnímám to, že v této zemi nevidím vítězné ani poražené voliče,“ řekl tehdy mimo jiné. Překonat nedůvěru těch, kteří volili jeho protikandidáta, pochopitelně nelze za dny, týdny a dost možná ani za několik měsíců. I tak se ale Pavel ještě před inaugurací snaží „zasypávat příkopy“. Jeho první kroky po zvolení totiž vedly na Karlovarsko, které čelí řadě potíží jako je nižší vzdělaností úroveň, nízké mzdy i špatná infrastruktura. A kdyby o prezidentovi rozhodoval jen tento kraj, Petr Pavel by se jím nestal.
Stejně tak se zanedlouho vypravil na Šluknovsko a do dalších míst Ústeckého kraje. Tedy do regionu, kde s Andrejem Babišem prohrál ještě o větší podíl hlasů, než na Karlovarsku. Zaujal především návštěvou základní školy ve vyloučené lokalitě Mojžíř, kterou navštěvují z největší části romské děti. Fotografie, na kterých se školáky, kteří přicházejí většinou ze sociálně znevýhodněných rodin, neformálně pózuje, obletěly internet a u nemalé části příznivců vyvolaly nadšení. Pokud uchováváte v paměti vzpomínku na rok 2015, kdy Miloš Zeman navštívil Krásnou Lípu a podle zpráv z některých médií se v restauraci, kde pracují hendikepovaní mladí lidé, odmítl nechat obsloužit, zní vám to skutečně jako vyprávění z jiného světa.
Zdá se, že Pavlův zájem o „pozapomenuté“ regiony vychází z vědomí, že rozdělení na chudší a bohatší regiony nesvědčí ani lidem, zemi, ani demokracii. Jedním z bodů, kterým by se vlády měly zabývat, je podle něj jisté zvýhodnění těchto krajů před regiony, kterým se dlouhodobě daří výrazně lépe. Tedy něco, na co dlouhodobě upozorňuje například známý sociolog Daniel Prokop, ale politická odezva byla prozatím více než rozpačitá.
Akční muž
Petr Pavel obecně aktivitou, kterou vyvíjí, překvapil. Za pouhých 31 dní stihl objet několik regionů, setkat se se zahraničními státníky i diskutovat s ministry a následně třeba rozporovat vládní plány změny valorizace důchodů. Vláda tak zřejmě začíná tušit, že ji zde roste zároveň partner i oponent, kterého bude muset ve společných debatách zohledňovat.
Život se díky jeho rozhodnutím možná trochu pozmění i bývalým prezidentům. Poslední příležitost, kdy o sobě nechal slyšet, se totiž týkala zdanění prezidentského platu a také renty, kterou dostává hlava státu „na odpočinku“. Zvolený prezident se nebrání povinným odvodům na zdravotní a sociální pojištění. Ty dosud neplatil ani prezident ve funkci, ani ten, který pobírá rentu a využívá dalších výsad, které z jeho role plynou. V případě 50 tisícových příjmů od státu by tak Václav Klaus či Miloš Zeman nově každý měsíc odvedli státu asi 5500 korun.
Mobilizace nebude?
Ti, kdo Petra Pavla prezidentem nevolili a měli z něj velké obavy, protože podlehli kampani o generálovi, který se střemhlav vrhá do válek a bojů, se snad poněkud uklidnili. Agresivní volební hesla zmizela a do popředí se dostala témata, která přinášejí všední dny. A jelikož povolávací rozkazy, kterými před volbami strašili dezinformátoři, podle všeho nedorazí ani po 9. březnu, existuje jistá šance, že se s novým prezidentem postupně alespoň částečně smíří.
Paradoxně těžší pro něj může být přesvědčit lidi, kteří sice nesnesou Andreje Babiše, ale z principu by nikdy nevolili ani Petra Pavla. Ano, řeč je o antikomunistech, kteří mu nemohou odpustit jeho angažovanost na konci 80. let minulého století. Ti v jinak velmi střídmém a promyšleném Pavlově úvodním projevu nepřeslechli slova o tom, že bychom si zasloužili „pohodovou republiku“. Taková vyjádření mohou leckomu asociovat normalizační nehybnost a konformitu. Zvláště v případě, jsou-li přesvědčeni, že tehdy mladý Petr Pavel dobovou atmosférou „načichl“ a tak dodnes určuje jeho osobnost i charakter. Bitva, ve které se ještě mnohokrát utká s nedůvěrou občanů vlastního státu, nebude snadná, ani krátká. Bylo by nezodpovědné a unáhlené po pouhém měsíci tvrdit, že má všechny předpoklady proto, aby z ní vzešel vítězně. Jak si v ní poradí nejlépe poznáme až ve chvíli, kdy se Petr Pavel stane prezidentem „naostro“.
