Článek
Filip Turek by měl podle premiéra Babiše odpracovat si svou minulost. „A asi napravit ty věci, které on sice tvrdí, že neudělal, ale nepůsobí to úplně ideálně,“ podotkl ve svém instagramovém příspěvku.
A co že by měl pan čestný předseda Motoristů sobě vlastně napravovat? Svou poněkud pošramocenou pověst, kterou si vybudoval s pomocí rasistických a homofobních příspěvků na sociálních sítích, schvalováním vraždy ekologického aktivisty, údajným vyhrožováním zaměstnanci saúdskoarabské ambasády, obviněním z násilí vůči partnerce nebo pochybnostmi okolo jeho daňového přiznáním.
Pokud si představujete, že premiér má na mysli například to, že by Turek měl svou vinu odpracovat třeba veřejně prospěšnými pracemi, dobrovolnictvím v sociálních službách nebo pomocí obětem násilí, mýlíte se – premiér má pro něj připravenou „nápravnou laboratoř“ přímo ve svém kabinetu.
Ministerstvo odčiněných vin
Ano, Filip Turek by si ve funkci šéfa Ministerstva životního prostředí svou minulost skutečně „odpracoval“. Ne tím, že by se napravil, ale tím, že by každý den čelil realitě, kde se chyby nezapomínají a druhá šance se nepočítá. Bylo by to těžké, možná mnohem těžší než veřejně prospěšná práce u technických služeb v pražské Dubči. Ale terapeutický efekt by taková lekce pravděpodobně měla daleko vyšší.
Škoda jen, že bychom se s ním „svezli“ všichni – jen proto, že stát je ochoten oslabit vlastní vliv, kompromitovat svou pozici a před skutečnou ochranou přírody dávat přednost tomu, aby jeden hříšník mohl odčinit své hříchy ministerským titulem. A jiný vysoce postavený hříšník se trestu zcela vyhnul.
Ministr, ten tvrdej chleba má
Představa je svůdná. Člověk, který kdysi údajně schvaloval vraždy ekologických aktivistů, podporoval spalovací motory a zrušení emisních povolenek, se přece nejlépe napraví tam, kde se váží každé rozhodnutí. Kde lépe se může bývalý hříšník „učit odpovědnosti“ než v oblasti, kde každé rozhodnutí ovlivňuje klima, životy i naši budoucnost?
Každé jeho rozhodnutí o emisních limitech, lesních rezervacích nebo ochraně přírody by se tak změnilo v lekci sebezapření – pro něj i všechny zúčastněné. A každý případný kompromis by zněl jako veřejná zpověď, zatímco všichni přítomní by si mezi sebou šeptali: „Ano, to říká ten, kdo podporoval spalovací motory a zrušení emisních povolenek…“
Zvlášť „osvěžující“ by byly cesty do národních parků nebo setkání s ekology a lidmi postiženými znečištěním. Ti, o kterých dříve mluvil jazykem nadřazenosti, by ho nyní vítali s dokonalou zdvořilostí. Nikdo by nic nepřipomínal. Jen by se dívali a čekali, zda pochopí, že tady se odpouští jen činy, ne slovy. Místo respektu by následovalo mrazivé ticho.
Revoluční metoda
V Bruselu by si pak svou vinu odpracoval nejtvrdším možným způsobem. Postupné vyřazování z jednání, kde se skutečně rozhoduje, by bolelo. A věta „to probereme později“ by se stala jeho denní rutinou – a přicházela by rána za ranou pro jeho ego.
Babišův experiment, který počítá s tím, že ministerstva jsou ideálním nápravným zařízením pro nejrůznější provinilce, se možná ujme. Pokud se prokáže, že to má patřičný efekt. Příště by mohl jmenovat Jiřího Kajínka ministrem spravedlnosti, Romana Janouška ministrem dopravy nebo Davida Ratha ministrem financí – a my všichni bychom měli zatleskat, protože stát objevil revoluční metodu nápravy hříšníků: ministerské tituly.
Zdroje:
„Popálit cikáně je polehčující okolnost, Obama je negr.“ Odhalujeme smazaný svět Filipa Turka; DeníkN; 10.10. 2025
