Článek
Je to jen pár dní od chvíle, kdy se exprezident Václav Klaus opřel do novopečeného ministra zahraničních věcí. „Nebyl žádným mým pobočníkem. Nová vláda je pro mě až moc proukrajinská, jsem velmi zklamán,“ prohlásil Klaus v podcastu Chuť moci na adresu Petra Macinky. Pro Motoristy i Macinku, který byl zaměstnán v jeho prezidenstké kanceláři i jeho Institutu, to bylo nepochybně velkým zklamáním.
Ukázalo se, že Klaus jej vnímá jen jako „kolečko v systému“ – někoho, koho kdysi najal, ale kdo se mu nemůže ani vzdáleně rovnat. Za nositele vlastních silných myšlenek ani jako svého následovníka ho nepovažuje.
Klausovi vyvolení
Je ale otázkou, zda Klaus vůbec někdy někoho považoval za svého „pobočníka“. Jde o natolik svébytnou a ve vlastních očích originálně uvažující postavu české politiky, že by zřejmě málokoho postavil tak vysoko jako sám sebe. Nicméně pokud si někoho pustil skutečně blízko a po čase se s ním nerozešel, je to nepochybně Jiří Weigl. Ten byl v letech 2003–2013 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, od ledna členem NERVu a v současnosti ředitelem Institutu Václava Klause, který spoluzakládal. Z jeho textů lze usuzovat, že z proukrajinských postojů ho podezírat nelze.
Tento postoj Weigl naplno odkryl ve svém nejnovějším textu zveřejněném na stránkách Klausova institutu. Nejde o běžný komentář k mezinárodní politice, ale o výmluvný vhled do hodnotového světa lidí dlouhodobě spojených s exprezidentem Klausem. V jeho světle se i poslední veřejná vystoupení Petra Macinky jeví značně umírněně.
Síla mu imponuje
Weigl se ve své úvaze zabývá tím, co pro svět znamená Trumpův útok na Venezuelu a únos prezidenta Madura. „Dokonale vojensky naplánovaná operace, chirurgicky přesně provedená beze ztrát na životech i technice na americké straně,“ hodnotí útok s tím, že tak si svou „speciální vojenskou operaci“ jistě představoval i Vladimir Putin, když v únoru 2022 zaútočil na Ukrajinu.
Kromě tvrdého zásahu Weigl obdivuje i Trumpovu schopnost prosazovat americké zájmy silou a otevřeně. Oceňuje, že to nedělá s „tradičním wilsonovským pokrytectvím“, ale s brutální upřímností. Trump nelže o vznešených hodnotách, morálce, mezinárodním právu nebo „univerzálním dobru“ své politiky a netají se tím, že ho motivuje zisk, konkrétně ropa ve Venezuele, a velmi podobně mluví i o surovinovém bohatství Ukrajiny. „Nezakrývá, že Latinskou Ameriku považuje za výlučnou oblast amerických zájmů.“
A právě tento pragmatický přístup slouží Weiglovy jako oslí můstkem k zájmům Ruska. Trump podle něj implicitně naznačuje, že chápe, proč Rusko silou brání svou sféru vlivu na Ukrajině. Ukrajina tím podle Weigla dostává jasnou zprávu: americké zapojení do jejího válečného úsilí nelze očekávat. Naopak pro Rusko je akce ve Venezuele signálem k dalšímu uplatňování svých zájmů. A to znamená jediné - je čas hledat mírový kompromis.
Upřímnost je lepší než morálka
Weigl navíc vidí i paralelu mezi zkorumpovanou a zbídačenou Venezuelou, kterou opustilo sedm milionů lidí, a Ukrajinou. Tím de facto legitimizuje ruský útok na tuto suverénní zemi. Vychází navíc z naprosto falešných premis, které šíří ruská propaganda. Ve skutečnosti Ukrajina čelí daleko menší míře korupce než Rusko. A pokud je Ukrajina zbídačena, je to zejména v důsledku krvavé války a útoků na její infrastrukturu, kterou proti ní vede právě Putinův režim.
Své úvahy uzavírá tradičním výpadem vůči „progresivistické“ EU a Velké Británii. Podle Weigla „upadající“ Evropa nemá co očekávat od amerického prezidenta, a zbývají dvě jediné věci: přestat nesmyslně financovat vyzbrojování Ukrajiny a zásadně změnit fungování Bruselu.
Co Weigl vlastně svým textem říká? Je zřejmé, že obdivuje způsob vládnutí světu, který reprezentuje Donald Trump. Fascinuje ho politika síly, která se neskrývá za morální řeč nebo mezinárodní právo. Jazyk hodnot je pro něj a priori podezřelý, slabý a pokrytecký. Sympatický je mu cynismus, který si na nic nehraje.
Imponuje mu svět, kde rozhodují velmoci – silou, nikoliv morální autoritou. Uznává, že svět je rozdělen na sféry vlivu a malé státy nemají plné právo na svou suverenitu. A pokud to nejde po dobrém, je použití agrese přirozeným nástrojem politiky.
Nepokrytě chválí Donalda Trumpa: není to pro něj populista, ale „ten, kdo říká věci na rovinu“ a považuje celou Evropskou unii se všemi jejími hodnotami a údajným „progresivismem“ za obtížný hmyz.
Obdiv k autoritářství
Co to vypovídá o Jiřím Weiglovi a smýšlení celého Institutu Václava Klause? Nepochybně má blízko k autoritářství, pragmatismu a přesvědčení, že svět řídí ti silnější. Weiglovi imponuje svět, kde velmoci mají právo brát si, co chtějí, a ti ostatní se mají přestat ohánět morálkou.
Pozoruhodné je, že takto uvažuje člověk z malé středoevropské země, která nemůže patřit mezi velmoci. Ještě pozoruhodnější je, že zřejmě velmi podobně uvažuje i někdejší prezident demokratické země, která se kdysi dokázala bránit za svou suverenitu a svobodu.
Petr Macinka by v tomto kontextu neměl být zklamán tím, že do tohoto klubu Klausových „vyvolených“ nepatří - je to vlastně pocta.
