Článek
Česko je zemí psů. Alespoň jednoho vlastní téměř každá druhá domácnost, což znamená, že aktuálně jich u nás žije zhruba 2,2 milionu. Zpřísnit či vymáhat pravidla, která se jejich chovu týkají, může být z důvodu jejich množství pro politiky ošemetné. Není proto divu, že na veřejných místech nezřídka dochází ke konfliktům mezi pejskaři a nepejskaři.
Nejčastějším tématem sporů vždy nepochybně byly psí exkrementy. Ono přinést si na botě „suvenýr“ z ranní či večerní vycházky po městě je skutečně důvod k zlosti, zvláště při dnešní dostupnosti sáčků a košů k tomu určených. Ve srovnání s dobou před deseti či dvaceti lety je situace nepochybně výrazně lepší, byť dosud existují místa, kde je pejskařská neochota uklízet po svých mazlíčcích stále zjevná.
To, co mne v souvislosti se psy a pejskaři trápí daleko více, je tuzemský zvyk chodit na procházku se psem na volno, tedy bez vodítka. A to navzdory tomu, že v mnoha městech je to výslovně zakázáno vyhláškou. Její plnění totiž nikdo nekontroluje. Do parků, na cyklostezku a dokonce i na dětské hřiště. Ano, všechny tyto situace jsem zažila. Pes, který na mne vyběhl ve chvíli, kdy jsem si šla zaběhat do parku. Jiný, který se mi opřel o kočárek s dítětem a zvědavě nahlížel dovnitř. Jindy se další rozběhl za mým dítětem a začal ho olizovat. Obrovský pes, který nám nekompromisně zastoupil cestu a zlověstně na nás štěkal. Hrozivě vypadající pes, kterého si jeden tatínek přivedl na dětské hřiště a nechal ho sedět u pískoviště, kde si jeho dcerka hrála ve společnosti několika dalších batolat. Vyprávět by jistě mohli i samotní pejskaři, kteří pravidla dodržují. Mnoho z nich zažilo útok velkého psa na jejich drobnějšího mazlíčka, který v některých případech skončil fatálně.
Odpověď pejskařů na výtky vznesené v takových situacích je přitom obvykle předvídatelná: „Nebojte, on nic nedělá.“ Je fakt, že někdy psí doprovod projeví značnou dávku kreativity, když vás předejde a vyčiní naopak on vám. Třeba zavolá z dálky: „Nezastavujte, utíkejte nebo po vás půjde“ či „Okamžitě zastavte, nebo po vás půjde“, případně: „Nekřičte nebo půjde po vašem dítěti.“
V zemi, kde lze všechna plemena chovat bez omezení, bych očekávala, že města budou vůči pejskařům daleko přísnější. Také stát by mohl po majitelích vyžadovat nejprve alespoň základní povědomí o tom, jak se psem doma i na veřejnosti zacházet. V některých zemích či regionech (kupříkladu v Horním Rakousku) je běžné, že ten, kdo si chce psa pořídit, musí povinně absolvovat několikahodinový odborný kurz. Přivítala bych takovou povinnost i u nás a doplnila o lekci pejskařské etikety. Ta by zahrnovala nejen povědomí o existenci jakýchsi vyhlášek, kterými je třeba se řídit, ale i poučení o tom, co kolemjdoucím nikdy a za žádných okolností neříkat (pokud se nechtějí se zlou potázat). Ona zakázaná věta by zněla takto: „Nebojte, on nic nedělá. Chce si jen hrát.“ Každý, koho tato věta někdy naštvala, by účastníkům kurzům jistě vysvětlil, proč nás tak dráždí. Pokusím se to shrnout v několika bodech: Téměř každý pejskař si myslí, že jeho pes nic nedělá a nikdy by nikoho nekousl. To, že vám nikdy nic neudělal, neznamená, že něco neudělá mně nebo mému dítěti. Možná mám ze psů velký strach, protože mne jeden v dětství vážně pokousal. Ten váš je právě teď mimo vaši kontrolu, byť si to nemyslíte. Mne děsí a jsem si jista, že si s ním nechci hrát. Nebo bych si ráda jen v klidu zaběhala a nevím, zda zrovna ve vašem psu můj běh neprobudí lovecký instinkt. Mimochodem, nemůžete to vědět ani vy. V žádné z těchto situací se navzdory vašim slovům nemohu cítit bezpečně, zato se cítím poměrně podrážděně vaším alibismem. Ocením jedinou věc, a to, když si svého Alíka či Bena budete po celou dobu držet blízko u sebe na vodítku.
Vzhledem k tomu, že podobných školení se jen tak nedočkám, byla jsem nucena vybavit se na podobná setkání „zbraní“. Běhat tak od jisté doby chodím zásadně s pepřovým sprejem. Ten se dnes už naštěstí vyrábí i ve sportovní verzi. Na dětská hřiště ho ale zatím nenosím a vcelku bych ocenila, kdybych tak nemusela činit ani v budoucnu.
