Článek
Kněz Marek Orko Vácha byl před týdnem odvolán z funkce vikáře Akademické farnosti v Praze. Důvody i způsob odvolání již média podrobně rozebrala, ale jaké praktické dopady to bude mít pro něj i samotnou farnost, kde sloužil osmnáct let?
Ztráta pro farnost
Existenčně Marka Váchu tato změna pravděpodobně nezasáhne. Jeho hlavní farnost se nachází v jihomoravských Lechovicích, kam pravomoci pražského arcibiskupa nesahají. V Praze navíc přednáší na 3. lékařské fakultě, kde donedávna vedl Ústav etiky a humanitních studií. V Akademické farnosti Praha působil jako vikář, tedy zástupce rektora Tomáše Halíka.
Kněží v Česku pobírají mzdu jen mírně nad minimální hranicí. Při pětinovém úvazku Vácha dostával zhruba čtyři tisíce korun hrubého měsíčně, jak zmínil arcibiskup Jan Graubner v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Přitom jeho pracovní náplň byla rozsáhlá – sloužil mše, každý čtvrtek dlouhé hodiny zpovídal, vedl duchovní rozhovory i přípravu katechumenů. Přestože byl - stejně jako další kněží v Česku - hrubě podhodnocen, přišel především o důležitou platformu, skrze kterou oslovoval přemýšlivé křesťany i hledající lidi. Nejvíce však tratí samotná farnost a její farníci. Zda odvolání Váchy bylo zároveň trestem pro farnost či Tomáše Halíka, který často kritizuje církevní hierarchii, zůstává legitimní otázkou.
Symbolický trest
Jde tedy spíše o symbolický trest, který může mít silnější dopad než ten existenční. Kritici jej vnímají jako ponížení či dokonce ostrakizaci respektovaného kněze. Zároveň v tom vidí varování dalším kněžím, kteří jsou podle arcibiskupství příliš otevření, které by mohlo znít ve smyslu: „Pokud se budete chovat nebo mluvit jako on, může se vám stát totéž.“ Graubner sám připustil, že sám celou situaci vnímá jako spor mezi modernisty a tradicionalisty. Kritici se zase ptají, zda má kněz primárně sloužit biskupovi, nebo lidem.
Kdyby byl kněz odvolán ze své domovské farnosti a ztratil možnost sloužit i jinde, ocitl by se v existenční nejistotě. Kvůli velmi nízkým mzdám jsou duchovní na církvi finančně závislí a v případě neshod s nadřízenými mají omezené možnosti obrany.
Jak církev vlastně hospodaří?
Graubnerovo přiznání o nízkých mzdách duchovních odhaluje další problém. Církev nedokáže své kněze adekvátně ocenit a zajistit jim důstojné podmínky. Argument, že kněží mají být chudí podle biblického ideálu skromnosti, v dnešní době příliš neobstojí – i oni žijí v reálném světě a musí hradit náklady na bydlení, dopravu či zdravotní péči. Kněžství vyžaduje dlouhé studium, velkou odpovědnost a celoživotní nasazení. Není důvod, aby duchovní žili na hranici chudoby. Dostatečné finanční ohodnocení by jim umožnilo plně se věnovat své službě bez existenčních starostí.
Vyvstává i otázka, jak církev vlastně hospodaří se svými financemi. Navzdory restitucím vyplácí duchovním minimální mzdu, zatímco například kněží Československé církve evangelické od roku 2024 pobírají průměrnou mzdu 43,5 tisíce korun. Přitom ve srovnání s římskokatolickou církví získali v rámci vyrovnání s církvemi mnohem nižší odškodnění za majetek zabavený komunistickou mocí.
Celá situace odhaluje paradox: církev má peníze, ale šetří na těch, kteří ji utvářejí zevnitř. A pokud někdo, jako Marek Vácha, z jejího pohledu „vybočí z řady“, místo podpory přichází exemplární trest. Jako by nestačilo samotné odvolání, přístup církevních představitelů k vlastním lidem podtrhuje i způsob, jakým bylo provedeno – bez výtek, bez varování, jedinou větou oznamující, že je „uvolněn z funkce“.
