Článek
Pražský arcibiskup Jan Graubner sepsal pastýřský list. To je psaní, které se čte obvykle během nedělních bohoslužeb nebo je věřícím doporučeno, aby si jeho text vyhledali a přečetli. Bývá zaměřen na konkrétní téma nebo se týká nadcházejících událostí. Ten poslední, který se četl minulou neděli, adresoval Jan Graubner školou povinným dětem a mladým lidem. Mluví ale především k jejich rodičům a zmiňuje i pedagogy.
Jeden odstavec
V celém listu je školákům adresován jen jeden jediný odstavec. Pan arcibiskup v něm dětem především gratuluje k možnosti „vzdělávat se, setkávat se s kamarády a vytvářet pěkná společenství“. Zmiňuje, že se modlí za to, aby děti měly ochotu vzdělávat se, pracovat na sobě a mít radost z dosažených výsledků. Další dvě stránky dopisu ale už adresuje jen rodičům a učitelům. Hned na úvod zmiňuje, že to (s dětmi) nemají právě lehké. „Mluví se o nesoustředěnosti a depresích, o nadváze a nedostatku fyzické zdatnosti, o tom, že přes velké užívání komunikačních prostředků mají problém s komunikací, s počítáním či užíváním selského rozumu, pochopením obsahu delšího textu než je sms, a řada z nich má problém s vlastní identitou,“ vypočítává arcibiskup v dopise.
Podle něj jsou to problémy dosti odlišené od toho, co zažívali sami rodiče a pedagogové v době svého mládí. Netýká se to prý všech, vidí prý i děti, které jsou důvodem k radosti a naději. Troufám si oponovat. Děti jsou pro všechny rodiče důvodem k radosti a naději, ať už trpí nadváhou, depresemi, řeší vlastní identitu nebo se potýkají s neúspěchy ve škole. A je omylem myslet si, že dříve děti podobné problémy neměly. Potíže s psychikou, které se v adolescenci objevují v souvislosti s hledáním vlastní identity, byly součástí dospívání vždycky. V minulosti ale znamenaly velké stigma a málokdo měl proto odvahu o nich mluvit. Kontext, ve kterém mladí lidé dozrávají, se ale nepochybně změnil. Ne vždy si to uvědomujeme a reflektujeme to. O tom se ale Graubner nezmiňuje. Mluví spíše o tom, že nemáme snižovat nároky na děti a usilovat vlastně hlavně o výkon, ať už v oblasti studia nebo morálky.
Jak se na to ale dívá nejmladší generace, které se Graubnerova slova týkají? Studentka pražského Arcibiskupského gymnázia Eliška Ptáčková se rozhodla arcibiskupovi odpovědět. A její dopis rozhodně stojí za přečtení. „Na začátek bych ráda zmínila, že, při veškeré úctě ke všem rodičům, do školy chodím já. Sedím ve škole každý den mnoho hodin, učím se nové věci. Proto by mi dávalo smysl, kdyby se pastýřský list věnoval také nám, dětem ve školním věku. Nás děti oslovil pouze první odstavec, další už směřovaly k rodičům,“ začíná Eliška svou výtku. A je to důležitá připomínka. Je zřejmé, že pan arcibiskup Graubner, který vyzývá k tomu, aby rodiče a učitelé naučili děti používat tzv. „selský rozum“ a kritické myšlení, tak zapomněl uvažovat v kontextu toho, že jeho slova v kostele uslyší i nejmladší generace, o které píše. Zapomněl, že mladí lidé vyrůstají v době, kdy se děti často učí uvažovat kriticky a samy za sebe už od nejútlejšího dětství. Samy jsou zvyklé aktivně vstupovat do dialogů a nemusí nutně mlčet, když se baví dospělí. Zvláště v situaci, kdy se jich to bytostně týká a mají k tématu co říct. Eliška Ptáčková tak na úvod udělila arcibiskupovi lekci a dokázala, že sama s kritickým myšlením problém rozhodně nemá.
Facka při každém slově
„Hned po blahopřání dětem začíná pastýřský list tím, jak jsem neschopná, mám nadváhu a nedokážu přečíst a pochopit delší text než sms. Slova o tom, že nechce házet všechny do jednoho pytle jsou jen slabá útěcha. Já jsem v tom kostele byla taky, a poslouchat toto o mně a mých vrstevnících bylo jako rána fackou při každém slově. Ráda bych slyšela něco více motivujícího, co mě nabudí novou energií do nastávajícího školního roku,“ pokračuje Eliška ve své odpovědi. I tady mladá gymnazistka prokazuje více empatie než arcibiskup Graubner. Pokud mu záleží na tom, aby děti „vytvářely pěkná společenství“, pak Eliška, která se svých vrstevníků zastává, prokazuje, že problémy s empatií vůči druhým rozhodně disponuje a záleží jí na tom, jak se mluví o jejích kamarádech. Naopak rozlišovat mezi dětmi úspěšnými a těmi, které se potýkají s nějakými problémy, jí připadá unfair. Pokud chceme budovat soudržnou společnost, nelze se dopouštět takového vyčleňování. Jak Eliška dále připomíná „problémy jako např. nadváha, se … netýkají jen dětí. Je to něco, co se týká jak starších generací, tak těch mladších. O depresích se teď začalo více mluvit, ale to pořád neznamená, že když vy jste byli mladší, tak duševní problémy nebyly. Prostě se jenom tolik neřešily což, řekněme si otevřeně, je podle mě špatně.“ Tady Eliška uhodila hřebíček na hlavičku. Ve skutečnosti se s depresemi potýká celá společnost. Dokonce věková skupina, do které spadá i pan arcibiskup, tedy senioři ve věku 65+ patří k nejčastějším uživatelům antidepresiv v celé populaci. Ve stáří se deprese objevuje u 15 až 25 procent lidí. Ani v případě nadváhy, nemohou být poslední pražští arcibiskupové mladým právě příkladem.
Na část, kde arcibiskup zmiňuje problémy s identitou, Eliška reaguje slovy: „Já sama tento ,,problém“ nemám, ale věřím že kdybych tento ,,problém“ měla, tak mi vážně nepomůže tohle slyšet. Necítila bych se v církvi ani přijatá, ani vítaná. Ať se vám to líbí nebo ne, hledání identity je přirozená část dospívání. S tím celkem nic nenaděláte." Ano, adolescence je především o tom, že si budujeme identitu a není na tom nic špatného. Problém by byl spíše tam, kde by si dítě žádným hledáním neprošlo a přijalo by identitu určenou někým jiným. Tím by si člověk zadělal na značné problémy do budoucna. Hledání identity není ničím více než zdravou vývojovou fází a jejím výsledkem je zdravé fungování v dospělosti. Dnes ale o věcech více mluvíme a sdílíme je. Tam možná vzniká optický klam, který tento „problém“ přináší jako cosi nového a nebývalého.
Mám na výběr?
„Ze závěru pastýřského listu mám pocit, jako by mě církev chtěla natlačit do jednoho způsobu života ve chvíli, kdy mám chuť objevovat, jaká je moje cesta. Svoboda volit dobrou cestu je pro mě důležitá, ale ze slov pana arcibiskupa nemám pocit, že bych měla na výběr,“ upozorňuje Eliška, jak na ni arcibiskupova slova působí. Ocenila by více pozitivní motivace a méně poučování. Nicméně velká část české římsko-katolické církve, včetně nejvyšších představitelů, tímto nešvarem do značné míry stále trpí. A nejen ona. My všichni, kdo jsme prošli autoritativní výchovou jsme byli zvykl především poslouchat, jací máme být, jak se máme chovat a co si máme myslet. K zodpovědnosti a respektu k sobě i druhým nás nikdo nevedl. Eliška Ptáčková je pro mne ale důkazem, že nám tu vyrůstá nová, respektující a kriticky uvažující mladá generace, která si toto mezigenerační trauma už nemusí nést.
Milá Eliško, děkuji vám za lekci kritického myšlení a respektujícího dialogu, kterou jste udělila nejen panu arcibiskupovi, ale nám všem, kteří jsme vyrůstali v době, kdy s námi nikdo nediskutoval a nikdo se nás na nic neptal. Vaše reakce je důkazem, že s vaší generací to rozhodně není tak špatné, jak se mnozí domnívají. Právě naopak.
