Článek
Paní a pan D. jsou manželé ze Slovenska. Na jedné z ulic Prahy 7 se tito dva osmdesátníci objevili už před nějakou dobou. Tašky opřeli o zeď, a tak prostě žili. Nebo lépe řečeno - snažili se přežít.
Seniorů se mnoha kolemjdoucím zželelo a snažili se jim pomoct. Jenže bez úspěchu. Stařečci vše odmítali. Stejně neúspěšná byla i terénní služba městské části a Armáda spásy, které si jich všimly a hledaly způsob, jak jejich neúnosnou situaci řešit. Jenže se s nimi domluvili, že pro ně přijede auto, odmítli se nechat odvézt. Radnice byla ochotna dokonce zaplatit jim dočasné bydlení do doby, než jim dorazí starobní penze ze Slovenska. Opět bez úspěchu.
Nikdo z lidí, kteří měli vůli pomoci, si důvěru starých manželů nezískal. Je za odmítáním pomoci nějaký tajemný důvod? Jaký? To se zúčastněným lidem dlouho nedařilo zjistit.
Chtějí to tak, nemá smysl pomáhat
Na první pohled ten příběh potvrzuje stereotyp o lidech žijících na ulici. To je naše představa, že dotyční takhle vlastně žít chtějí a o pomoc se nikoho neprosí. „Je to jejich životní styl, tak ať si tak žijí, nemá smysl jim pomáhat,“ řekli by jistě mnozí.
Jenže ne všichni to vzdali. Paní G., která na Letné žije, se rozhodla, že důvěru stařečků si postupnými kroky prostě získá. Nechávala je přespávat ve svém voze a mluvila s nimi. A tak postupně zjistila, jak se věci mají. Manželský pár byl totiž ve skutečnosti dlouhodobě vydírán a okrádán o penzi. Několik lidí je každý měsíc naložilo do auta, odjelo s nimi na poštu, nechala je vybrat důchod a ten jim okamžitě sebrala. A pak je vyložili zpět na ulici.
Protože se za svou situaci manželé styděli, mlčeli o ní. Jako skutečný důvod nesnází uváděli, že byli okradeni na Kladně, a to byl jediný důvod proč se zcela bez prostředků ocitli v bezvýchodné situaci.
Paní G. to spolu s městskou částí okamžitě začala řešit. Hyenismus lupičů a vyděračů nahlásili na policii a manžele přesvědčili, že je nutné jednat. Pana D. odvezli do nemocnice Na Bulovce, odkud pak zamířil do léčebny dlouhodobě nemocných na Slovensku. A paní D. pak ve spolupráci se sociálními pracovníky ze Slovenska radnice odvezla za ním. To byl jediný bezpečný způsob, jak oba dva manžele dostat ze spárů hyenismu, kterému v Praze čelili.
Zneužívání, sousedské spory nebo tvrdá výchova
Nejen tento případ ukazuje, že být bezdomovcem neznamená, že si za svou situaci lidé mohou sami a že jim takový životní styl vyhovuje. Skutečné nejčastější důvody, proč lidé žijí na ulici, jsou docela jiné.
Mnohé zahraniční i domácí výzkumy identifikovaly několik nejčastější příčin. Patří mezi ně chudoba a nezaměstnanost, sexuální a psychické zneužívání v dětství nebo v dospívání, rodinné rozvraty a konflikty, delikvence, předchozí pobyt ve vězení, dluhy nebo nezaplacené nájmy, sousedské neshody, závislosti, vyloučení ze škol a nízká kvalifikace a v neposlední řadě i psychické poruchy.
Příčinou bezdomovectví někdy může být i určitá hrdost. To znamená, že se dotyčný nenaučil přijímat pomoc, jelikož se naučil, že jde o selhání. Někdy roli hraje i tvrdá výchova. To jsou například případy dívek, které otěhotní a rodiče je vyženou z bytu, nebo odmítnou přijmout zpět syna, který se dostal do vězení.
Základní vzdělání jako rizikový faktor
Když se autoři nedávného výzkumu s názvem Bezdomovectví zkoumali, kdo se na ulici ocitá nejčastěji, ukázalo se, že je poměrně snadné takové lidi identifikovat. Jde téměř výhradně o lidi pracující v nekvalifikovaných a špatně placených zaměstnáních jako jsou dělníci a dělnice v továrnách nebo prodavači či prodavačky. Naopak střední školu s maturitou mělo jen 14,7 % lidí a bezdomovci se stalo jen 1,7 % vysokoškoláků. Skoro polovina z nich naopak měla jen základní vzdělání.
Bezdomovectví si často spojujeme s leností a neproduktivitou. Jenže většina lidí na ulici usiluje o to, aby si mohla vydělat prací. Tu však často vykonávají na černo. Alespoň jeden den pracovaly v roce 2021, kdy výzkum probíhal, dvě třetiny bezdomovců. Většina uvádí, že pracovala mnohem déle.
O lidech žijících na ulici si často myslíme, že jsou vesměs závislí na drogách. To ale neplatí v takové míře, jak předpokládáme. Z výzkumu se ukázalo se, že více než polovina bezdomovců neužívá žádnou návykovou látku. 45 % užívalo THC, 29,1 % pervitin injekčně, 14,2 % užívá pervitin jinak, v menším poměru pak šlo o opiáty, halucinogeny nebo ředidla. Jak čísla napovídají, někteří užívají více látek současně.
Kdo nepracuje, ať nejí
O bezdomovcích máme nejen předsudky, ale také je stigmatizujeme. Odsuzujeme je za neproduktivitu, kterou považujeme za jednu z nejvyšších hodnot. Často si jejich situaci vysvětlujeme leností či nedostatkem vůle. „Kdo nepracuje, ať nejí,“ je biblické úsloví, kterým si před sebou legitimizujeme neochotu vůbec se lidmi na ulici zabývat.
Dalším problémem je to, jak vnímáme veřejný prostor. Máme pocit, že pokud se dané město o veřejný prostor stará, mělo by být určeno jen „vyvoleným“ a lidem, kteří daného místa „nejsou hodni“ by měl být zamezen přístup. Z toho vyplývá časté: „dělejte něco s těmi bezdomovci, nechceme se na ně v našem městě dívat“.
A poslední zajímavý důvod stigmatizace, který autoři projektu Bezdomovectví zmiňují, je tzv. afekt absence. Jde o určitý psychologický jev. Bezdomovci nám připomínají deficit některých našich kvalit (dostatečné úsilí, soucit, kolektivitu pomoci a soudržnosti, agresi, nezájem o veřejný prostor), proto je považujeme za bytostně rozdílné, než jsme my sami. Místo soucitu s bližním tak nastupuje pocit odcizení.
Soucit jako předpoklad pro změnu
V Praze 7 se naštěstí našlo dost lidí, kteří soucit mají. To zřejmě zachránilo život manželskému páru v nesnázích. Výjimečný je i přístup městské části. Starosta Jan Čižinský na Facebooku zmínil, že městská část situaci vlastních obyvatel řeší, a proto v současnosti nemají ani jediného bezdomovce s trvalým bydlištěm na Praze 7.
Na ulicích městské části ale na lidi bez domova narazíte. Jde o lidi z jiných, často velmi vzdálených, obcí. A těm radnice nemůže trvale pomoci ani při nejlepší vůli. Řešením by podle starosty bylo, kdyby tyto obce byly povinny takovou pomoc financovat. K tomu by ale byla nutná změna zákonů. „Třeba to někdy takhle bude schváleno. Jsem pevně přesvědčen, že by to bylo v důsledku pro daňové poplatníky mnohem levnější než současný systém, který generuje jen zbytečné výjezdy záchranářů, strážníků a policistů a ve skutečnosti nic z toho k řešení bydlení konkrétních lidí vlastně nevede,“ uvedl.
Do té doby záleží hlavně na naší sebereflexi. Přiznat si předsudky a lhostejnost je prvním krokem k soucitu a v budoucnu snad i prosazení lepších systémových řešení.
Zdroje:
Příběh manželů D. sdílel na svém facebookovém profilu starosta Prahy 7 Jan Čižinský
