Článek
Současní mladí mají psychické potíže. Jejich křehká psychika je popisována pomocí metafory o sněhové vločce, která se při sebemenší manipulaci nebo změně teploty rozplyne. Mnoho lidí se domnívá, že to souvisí s tím, že mladí nemusí řešit žádné závažné problémy a jde i o následkem hyperprotektivní výchovy v dětství. To ti o generaci starší odmala lezli po stromech, běhali do večera volně po ulicích a také čelili hněvu rodičů, který měl podobu různých trestů, včetně těch fyzických. Dnes jsou často přesvědčeni, že je to natolik zocelilo, že se jim psychické potíže zcela vyhnuly.
Odolné Husákovy děti
Ač sama patřím do generace „Husákových dětí“, které volně běhaly po ulicích, nemohu se s touto charakteristikou ztotožnit. Alespoň tedy s tou částí, které se týká absence psychických potíží u mých vrstevníků. V době, kdy jsem chodila na základní a střední školu, skutečně to tak vypadalo. Ve skutečnosti to bylo spíše tím, že přiznat trápení psychického rázu bylo ostudou, projevem slabosti a stigmatem. V rané dospělosti ale u mých vrstevníků potíže vypluly poměrně rychle na povrch. Úzkosti, deprese, mentální anorexie, sociální fóbie, potíže s dráždivým tračníkem a bohužel i jedna dokonaná sebevražda u člověka, který ještě neoslavil ani pětadvacáté narozeniny. To všechno jsou stavy nebo potíže, které se u mých vrstevníků začaly objevovat záhy po dosažení dospělosti. Užívání antidepresiv nebo anxiolytik není v generaci Husákových dětí ničím výjimečným, alespoň z mého osobního pozorování. Ještě častější je u seniorů. Odborná literatura praví, že každý šestý senior, který přichází k praktickému lékaři trpí příznaky deprese. Ani pověstná česká náklonnost k (často nezřízenému) pití alkoholu není zřejmě náhodná. Mnozí lidé v něm utápějí své splíny a starosti.
Přesto se často často setkávám s tím, že lidé ve středním věku a senioři „sněhové vločky“ kritizují a často i zesměšňují. Mají za to, že Generace Z zvládá život podstatně hůře než oni sami, a to přesto, že žije v době, kdy nemusí čelit žádným skutečným problémům. Nicméně, to je iluze. Doba, která se rychle proměňuje a nese s sebou řadu nejistot a neznámých, snadnou vůbec není. Přizpůsobit se rychlému tempu změn a zachovat si přitom zdravý rozum, je docela výzva. Když vezmete v úvahu, že jí čelíte zrovna v době, kdy je vaším klíčovým úkolem vytvořit si identitu vlastního já, není překvapivé, že s tím máte docela potíže. Naštěstí za ně už mezi vrstevníky nemusíte stydět, a protože jste generací, která má mnohem vyšší gramotnost týkající se duševního zdraví, dokážete u sebe rozpoznat příznaky stavů, kterým lidé dříve nerozuměli a snažili se je vytlačit do podvědomí. Jenže ony jim později mohly přerůst přes hlavu.
Chci tím říct, že generace Z je podstatně otevřenější, informovanější a nebojí se zahanbování tak, jako její předchůdci. Myslím, že má díky tomu mnohem větší šanci náročné období adolescence a rané dospělosti ustát, a to navzdory bezprecedentním výzvám turbulentní doby, kterým čelí. Možná bude ve středním a seniorském věku daleko psychicky odolnější než ti, kdo si ji dnes „berou na mušku“.
Máte depresi? Hanba vám!
V celé diskusi o „sněhových vločkách“ mne nepřestává fascinovat přehlíživý postoj starších generací. Ti mají často tendenci mladým lidem se pro jejich křehkost posmívat. Když nedávno zpěvačka Pam Rabbit, která patří mezi představitele Generace Z, poskytla rozhovor televizi DVTV, strhla se pod odkazem na video rozsáhlá diskuse. „Generace ,Z má předčasnou krizi středního věku kombinovanou s přehnaným sklonem k úzkostem ze všeho,“ psal jeden z diskutujících. Další nemohli pochopit, jak je možné, že mladí dávají přednost psychickému zdraví a vyváženosti práce a volného času před tvrdou dřinou. Mnozí nabyli dojmu, že brát v úvahu své potřeby znamená být lenoch, který spoléhá na druhé. „To je ono - Proto se tedy odchod do důchodu oddaluje, aby generace Z měla celej život hezkej, aby je měl v restauraci, na kosmetice kdo obsloužit, v nemocnici kdo opečovat, domy se (zatím) taky nestaví nebo neopravují samy, letadla nelétají sama, ulice se sama neuklidí… tak buďme dlouho zdraví!“ vyhodnotila přístup Pam Rabbit a jejích vrstevníků k život a práci jedna z horlivých účastnic diskuse.
Mám pocit, že propast nepochopení, která se rozkládá mezi mladou generací a těmi staršími, souvisí s tím, jakou hodnotu přisuzujeme vlastním potřebám. Respektive s tím, jakou hodnotu jim přisuzovali naši rodiče a prarodiče, když jsme byli malí. Pro nás Husákovy děti a starší generace byl typický tzv. studeným odchov. „Hlavně ho/jí nechovej“, „Nech ho/jí vyplakat a nedělej ze sebe otroka“, „Nech dítě celý den v postýlce ať si moc nezvyká na to, že má pozornost“, „Když se bude vztekat, jednu mu vraz, zavři ho do vedlejší místnosti a ignoruj ho“, to jsou rady, které slyšely naše velmi mladé matky od starších generací a většinou si nechaly poradit. Méně pozornosti jsme měli i později a s přehnanou kritikou, zahanbováním a neustálými tresty jsme se setkávali i v době, kdy jsme nastoupili do školek a škol. Málokdo byl rodiči hlazen, nebo dokonce objímán. Tedy v době, kdy má dítě přirozené potřeby, které přispívají k jeho zdravému vývoji, dostávalo informaci o tom, že není důležité a jeho nejdůležitějším úkolem je schopnost seberegulace bez pomoci druhých a dokonalá poslušnost. Jak jsme se v dětství cítili, si mnozí pamatujeme (pokud si nevzpomínáte, doporučuji shlédnout toto video z roku 1987) a „troublemakeři“ mezi námi se následně rozhodli pro výchovu zcela jinou. Takovou, která přirozené potřeby dětí zohledňuje. A generace Z si je tak díky tomu na rozdíl od nás uvědomuje.
Možná přesto máte pocit, že „studený odchov“ byl nakonec tím nejlepším, co jsme do vínku dostali, protože stále věříte tomu, že jsme na tom lépe, než současní mladí. Vyvracet vám to nebudu, na definitivní „rozuzlení“ si musíme ještě pár let počkat. Nicméně, osobně se domnívám, že chválit výchovu charakteristickou citovým chladem, svědčí spíše pro „stockholmský syndrom“ než zralou úvahu. Nedostatek emocionálního spojení má přece vždycky zásadní dopad na psychiku. Důsledkem je nízká sebeúcta, problémy v mezilidských vztazích, potíže s emocemi, nedostatek empatie a perfekcionismus. Obávám se, že právě těmto potížím starší generace čelí. Přinejmenším ve vztahu ke „sněhovým vločkám“, vůči nimž často uplatňuje vysokou kritičnost, nízkou míru empatie a tendenci zahanbovat je. O mnohém svědčí i naše nadřazování pracovního života tomu osobnímu a časté sklony k workoholismu, který souvisí s tím, že svou cenu odvozujeme především od svého výkonu a nikoliv od hodnoty vlastního já.
Použité zdroje:
https://is.muni.cz/th/h3nsj/Vyskyt_deprese_u_senioru_zijicich_ve_vlastnim_prostredi_a_u_senioru_zijicich_v_socialnich_institucich.pdf
https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-jak-se-vymanit-z-nasledku-studeneho-odchovu-aneb-naucte-se-vychovavat-deti-laskyplne-40464536
