Článek
Velkomoravská říše, což je pozdější označení pro raně středověký stát Mojmírovců, který existoval v 9. a 10. století, se nacházel na území dnešní Moravy, Slovenska, Maďarska a jeden čas zahrnoval i Čechy. Ještě před jejím vznikem na toto území pronikalo křesťanství, a to z Franské říše, Itálie a Dalmácie. V roce 831 proběhl tzv. křest všech Moravanů, kdy tehdejší kníže Mojmír přijal tuto víru prostřednictvím pasovského biskupa. Přestože část společnosti zůstala pohanská, oficiálně tento akt zavazoval celou říši.
Je známo, že křesťanství se součástí životního stylu Velkomoravanů stalo až v souvislosti s tzv. byzantskou misií. Z okolí Soluně na Velkou Moravu dorazili na pozvání knížete Rastislava bratři Cyril a Metoděj. Ti přinesli nejen křesťanství, ale také nový, srozumitelný jazyk užívaný hlavně pro bohoslužebné účely (staroslověnštinu) a písmo (hlaholici). Díky tomu, že od papeže získali souhlas k tomu, aby mohli biblické texty přeložit do staroslověnštiny a užívat ji i při mších, dostal se obsah křesťanského učení i obyčejným lidem. Z hlaholice později vznikla azbuka.
Zákoník, který změnil život
Společnost, která stavěla na křesťanství, potřebovala také zákoník, který by reguloval mezilidské vztahy, zejména ty rodinné. Kníže Rastislav proto požádal Cyrila a Metoděje, aby takový právní spis sepsali. Misionáři se inspirovali byzantským právní kodexem, tzv. Eklogou z roku 740. Zakon sudnyj ljudem, jak spis pojmenovali, je z velké části dokonce jejím doslovným překladem. Změny oproti Ekloze se týkají hlavně částí, kde byzantská předchůdkyně zaváděla hrdelní nebo mrzačící tresty (nejčastěji uřezání nosu nebo uší či oslepení). Ty autoři velkomoravského zákoníku zaměnili nejčastěji za různě dlouhé církevní pokání.
Zajímavé je, že už sama Ekloga pod vlivem křesťanství měnila postavení ženy v rodině i ve společnosti, a to k lepšímu. Zatímco v římské patriarchální společnosti byla ženy muži zcela podřízena, v Byzanci mu byla rovnoprávná. Mezi manželi tehdy vzniklo společné jmění s rovnými dispozičními právy, což je princip, který se přenesl i do velkomoravského zákoníku, který je zároveň nejstarší slovanskou právní památkou.
Smilstvo a znásilnění
Přesto, že mrzačící tresty misionářští bratři co nejvíce eliminovali, některé z nich zůstaly. Pokud šlo například o smilstvo, záleželo, s kým se jej odsouzenec dopustil: „Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu podle světského zákona uřezávají nos, ale podle církevního ať se mu uloží pokání 15 let,“ praví se v zákoníku, ale v jiné části je toto nařízení „Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, třebaže k ní vešel s jejím svolením, tomu má být uříznut nos.“
Jelikož šlo o společnost, kde ještě byli k práci využíváni otroci, týká se mnoho ustanovení také jich. Ze zákoníku je zřejmé, že otroci bývali předmětem krádeží a únosů, ale svobodní se s nimi dopouštěli i smilstva. „Kdo má vlastní manželku a zhřeší s otrokyní, pokud tento přečin potvrdí, je třeba, aby ji kníže této země prodal do jiné země, a částka získaná za ni se má rozdělit mezi chudé. Stejně smilník má být podle zákona Božího knížetem dán k dispozici kněžím na sedmileté pokání,“ píše se v zákoníku.
Pokání často souviselo s účastí na bohoslužbách. V tomto případě musel hříšník první dva roky stát po dobu mše před chrámem, další dva roky mohl být na mši přitom jen do chvíle, kdy kněz četl z evangelia, poté musel odejít před kostel. Další da roky mohl zůstat do chvíle, kdy účastníci bohoslužby vyznávají svou víru prostřednictvím modlitby Věřím v Boha, neboli Creda. Poslední sedmý rok pak mohl pobývat při mši po celou dobu, nicméně nesměl přijímat eucharistii. Často bylo součástí trestu i to, že dotyčný musel po určitou dobu-kupříkladu po dvě léta - žít jen o chlebu a vodě. Je zřejmé, že pokání za hříchy bylo veřejnou záležitostí a kajícníkovy činy tak musely být všem známy. Součástí pokání tak bylo i to, že musel snést jisté ponížení, které si svým činem vysloužil.
Nejen pokuta
Co se týče svedení či znásilnění svobodných žen, zejména těch neprovdaných, byly tresty o něco přísnější. Ženy, které takovou úhonu utrpěly, získaly navíc díl z majetku svůdce či násilníka. „Když někdo svedl pannu bez souhlasu rodičů a když se ti o tom později dovědí, pokud si ji chce vzít a chtějí to i její rodiče, ať se koná svatba. Pokud se však bude jeden z nich zdráhat a bude to (člověk) vážený pro své bohatství, ať dá dívce za zneuctění litru zlata, tj. 72 zlatých Solidů. Pokud je chudší, ať dá polovinu svého majetku. Pokud je však nemajetný, ať ho dá soudce zbičovat a vyhostit ze svého obvodu. Je také povinen podrobit se pokání v průběhu sedmi let,“ píší autoři zákoníku.
O veškerý majetek pak přišel ten, kdo „znásilnil panu na opuštěném místě, kde nebylo nikoho, kdo by jí mohl pomoci“. Stejně přísně byl potrestán ten, kdo svedl dospívající dívku před dovršením třinácti let: „ať je pokutován ztrátou veškerého svého majetku a výnos z něj ať se dá dívce.“ Kromě toho pak byli oba hříšníci potrestáni sedmiletým pokáním.
Vážným proviněním bylo i mnohoženství, ke kterému tehdy ještě občas docházelo. Řešení tohoto ožehavého problému, který nebyl v souladu s křesťanstvím, bylo sice praktické, nicméně ale pro jednu z žen a její potomky poměrně kruté: „Kdo má dvě manželky, ať vyžene tu, kterou si vzal později, i s dětmi. Pak ať jest bit, ukládá se mu pokání na sedm let,“ praví se v zákoníku lakonicky.
Spoléhal na něj i sv. Václav?
Ač se tresty smrti v zákoníku neobjevují, jsou zmíněny situace, kdy k nim přeci jen docházelo. Zákoník je ale v rámci církevního práva nahrazuje tresty mírnějšími. „Kdo z nepřátelství nebo pro loupež majetku podpaluje ohněm obytné budovy, ať ho upálí, pokud je to ve městě. Pokud je to na vesnici nebo v usedlosti, ať ho popraví mečem. Ale podle církevního práva se předává na pokání na 12 let, neboť je to nepřítel,“ zmírňují trest autoři právního spisu.
Zakon sudnyj ljudem také ustanovuje, že chrám je místem, kam se může kdokoliv uchýlit před trestem: „Nikdo ať nevyvádí násilím z chrámu toho, kdo se v něm uchýlí. Ten, co se sem utíká, ať seznámí kněze se svou záležitostí a vinou, kterou spáchal. Kněz ho přijme jako uprchlíka, aby byl jeho zločin podle zákona vyšetřen a přezkoumán.“ Ten, kdo by se pokusil člověka ukrytého v chrámě před nebezpečím násilím vyvést, dostal 140 ran holí. Teprve pak se přezkoumalo provinění onoho člověka. Na toto ustanovení mohl spoléhat také český kníže sv. Václav, který se chtěl v roce 935 uschovat v chrámu ve Staré Boleslavi před svými vrahy. Podle Gumpoldovy legendy se kníže stačil zachytit železného kruhu na dveřích kostela, tamní kněz mu ale vstoupit neumožnil a kníže byl zavražděn.
Zákoník však přinesl nejen zmírnění „barbarských“ trestů, které byly v raném středověku stále časté, ale měl významný dopad i na běžný život tehdejších lidí. Poskytl jasná pravidla pro řešení sporů a konfliktů a určil pravidlo věrohodnosti svědků. „Svědci z doslechu ať nesvědčí a ať neříkají: Slyšeli jsme od někoho, že tento je dlužníkem, nebo pokud o něčem jiném svědčí z doslechu,“ praví se v jednom ustanovení a v dalším pak „Pokud jsou rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani ve prospěch pána, ani proti němu ať nevystupuje otrok nebo propuštěnec jako svědek.“
Zákoník, na kterém se autorsky podíleli soluňští bratři, nepochybně přispěl k určitému řádu v tehdejší společnosti, což bylo ostatně i důvodem, proč je o něj velkomoravský kníže Rastislav požádal.
