Článek
V Česku se šíří žloutenka typu A. Nejsme ale v současnosti jedinou zasaženou zemí. Problémy s infekcí má také Slovensko, Maďarsko a v menší míře Rakousko. Podle epidemiologa Romana Prymuly za to může fakt, že jsme „rakousko-uherští čuníci“. Jak to myslel?
Boj se silným nepřítelem
Nejúčinnější obranou proti hepatitidě typu A je očkování. V současném mentálním nastavení společnosti je ale plošná proočkovanost, která by epidemii zastavila, je nereálné. Chrání dokonce i po kontaktu s nakaženým, pokud k němu dojde do dvou týdnů. První dávka chrání dva až tři roky, druhá pak zajistí ochranu nejméně na 30 až 40 let, ale pravděpodobně celoživotně. Jenže kromě neochoty obyvatel se očkovat hraje roli i nedostatek vakcín.
Pro mnohé z nás tak v praxi nezbývá nic jiného než důsledná hygiena. Ani to ale v tomto případě není jednoduché. Virus hepatitidy A je tzv. neobalený. Nemá tedy lipidový obal, což ho činí odolnějším vůči mýdlu a některým běžným dezinfekcím. Nutné je proto používat virucidní prostředky. Mezi ty spolehlivé patří oxidanty (chlor, chlor‑dioxid, aldehydy), nikoliv nejčastěji používané alkoholové gely, které koupíte v drogerii.
Další nepříjemnou informací je, že virus může na površích přežít až 40 dní. To znamená, že rizikovými jsou zejména prostory, kde se vyskytuje větší množství lidí, především ve veřejné dopravě, ale i ve školách a školkách.
Podle Romana Prymuly se virus původně rozšířil mezi bezdomovci. A to je problém, protože lidé žijící na ulici nedodržují běžné hygienické standardy. Hlavními nosiči infekce jsou nyní hlavně děti, které tráví většinu dne ve velkých kolektivech. Jenže devět z deseti dětí má prý bezpříznakový průběh, proto se virus dále nepozorovaně šíří. Podle známého epidemiologa z tohoto důvodu už většina dětských kolektivů v hlavním městě prochází postupným promořením. Nemoc přinášejí do širších rodin, kde jsou nejvíce ohroženi lidé s poškozenými játry - například se steatózou. Ostatně, naprostá většina lidí, kteří během této dosud epidemie zemřeli, byli právě lidé s onemocněním tohoto orgánu.
Příkazy „shora“
Jak ale se současným šířením žloutenky může souviset naše rakousko-uherská minulost? Prymula není historik, proto jde z jeho strany spíše o vlastní laickou interpretaci, kterou navíc podrobně nevysvětlil. Jde nicméně o velmi zajímavou hypotézu, která může mít váhu. Zejména pokud vezmeme v úvahu, že nejvíce zasažené jsou skutečně středoevropské státy, kde si lidé nepochybně zvnitřnili jisté kdysi platné mechanismy.
Už v 18. století se rakouská monarchie v rámci osvícenských reforem stala silně centralizovanou. Císařovna Marie-Terezie a její syn Josef II. od takového opatření očekávali lepší kontrolu a efektivitu státního aparátu. Jenže ve skutečnosti vedla k velké byrokratizaci a v té době se zakořenil zvyk čekat na „pokyny shora“. Vlastní iniciativa nebo zodpovědnost za sebe sama nebyla zvykem.
Důvěru k pravidlům shora si ale lidé nevybudovali, a to především proto, že byli vedeni k pasivní poslušnosti a vnímali je jako pouhé příkazy. Mnozí je proto buď ignorovali nebo různě obcházeli. To se s námi nepochybně neslo i v době socialismu, kdy se vyžadovala formální poslušnost, ale kreativita v naplňování požadavků byla bezbřehá.
Roli mohla hrát i neochota brát ohledy na veřejné zdraví. Vztah části lidí k mnohonárodnostní monarchii, která všem historickým státům nepřiznávala stejná práva, byl značně laxní. Normou se možná stalo nebrat ohled na „cizí“.
Čistota půl zdraví
Historicky zakořeněná hrdost na „chytré obcházení pravidel“ může do určité míry skutečně hrát roli i dnes. Prymulovo obrazné označení „čuníci“ je ale poměrně silné. Zda epidemiolog „přestřelil“ a máme důvod se proti němu ohradit, nechám na vás. Tomu, jak jsou na tom současní Češi s hygienou se totiž odborníci již věnovali.
Průzkum z roku 2013 totiž ukázal, že po použití toalety si u nás nemyje ruce jen 1 % lidí. Nicméně po cestě hromadnou dopravou si je neumyje už plná pětina lidí, což je alarmující. Jiný výzkum z roku 2015 naopak ukázal, že patříme mezi „nejčistší“ národy Evropy. Zaměřoval se na to, kolik času Češi věnují osobní hygieně včetně sprchování, čištění zubů, použití deodorantu a holení. Ukázalo se, že plných 50 minut. Osm z deseti Čechů si také dopřává každodenní sprchu. Hůře než my na tom byli například Dánové, Belgičané, Holanďani nebo Norové.
Zdá se tedy, že v hygieně související s pobytem na veřejných místech, především v hromadné dopravě, máme skutečně rezervy. A právě odtud si také snadno můžeme přinést nákazu žloutenkou typu A nebo jinými infekčními nemocemi. Bez ohledu na to, zda jsme příkazům shora věřili, nebo ne.
Další zdroje:
"Jsme takoví rakousko-uherští „čuníci“, říká o šíření žloutenky Prymula"; Rozstřel, Idnes.cz 9.12. 2025
"Po použití WC si nemyje ruce jedno procento Čechů"; Deník, 14.10. 2013
