Článek
Patří děti do restaurací, kaváren, autobusů a vlaků? Nebo by se měly pohybovat výhradně na místech jim vyhrazených – v herničkách, na dětských hřištích a především doma, kde nikoho neruší?
Pokud vás přítomnost malých dětí na zmíněných místech dráždí, nejste jediní. Články o tom, že některá kavárna, bistro či restaurace zakázala vstup dětem nebo příběhy, které často zní spíše jako městské legendy, o tom, jak matky přebalují svá nemluvňata na stolech, se v médiích cyklicky opakují. Téměř vždy vyvolají bouřlivou debatu o tom, kam děti patří a kam nikoliv, a obvykle se v nich objeví i kritika „dnešních matek“, které místo péče o domácnost chodí na kávu s kamarádkami.
„Ohlídáme“ vaše děti
Ve skutečnosti je ale podobná debata absurdní. Veřejný prostor je veřejný právě proto, že je přístupný všem – dospělým i dětem. Nikdo z nás nemá právo určovat, kdo se v něm smí vyskytovat, ani hodnotit, jak má dospělá žena či muž trávit svůj čas na mateřské či rodičovské.
Doba se změnila, ale některé vzorce zůstávají. Když je dítě na veřejnosti živější nebo hlučnější, často to vyvolá pozdvižené obočí. Leckdy stačí pouhá přítomnost dítěte v restauraci či tramvaji, aby vás okolí začalo sledovat podezíravými pohledy. A jakmile se dítě projeví způsobem, který je mu vlastní, přichází kritika či slovní útoky – často mířená přímo na děti nebo prostřednictvím nich na rodiče, zejména matky. Otec si zpravidla zaslouží spíše obdiv za to, že „své ženě hlídá děti“, ale to je na jiné téma.
O tom, jak to reálně vypadá, hovořily nedávno moderátorky a hosté podcastu MDŽ. Kritika se objevuje jak ve chvíli, kdy se objevíte ve veřejném prostoru, kam podle některých lidí s dítětem nepatříte, tak i tehdy, když narazíte na tzv. „strážce konformity“ – kohokoliv, kdo disponuje patřičnou dávkou úzkoprsosti. Ti pak mohou veřejně kritizovat cokoliv na vašem dítěti – třeba dudlík nebo „nevhodnou“ délku vlasů. Pokud se ve veřejném prostoru s dítětem objevíte, připravte se na soudy a hodnocení od náhodných kolemjdoucích.
Hlavně potichu!
Mnohé matky takové situace dostávají do velkého stresu, pocitům viny i pochybnostem o vlastních rodičovských kompetencích. Problém ve skutečnosti nemají ani tak děti a jejich rodiče, ale ti, kdo soudí. Děti se přitom učí a rostou v běžném životě, který se odehrává nejen v soukromí, ale i ve veřejném prostoru.
Když jsem v minulosti byla svědkem situací, kdy lidé měli tendenci veřejně soudit cizí děti či jejich rodiče, mnohokrát mne překvapila nízká tolerance, kterou navenek projevovali. K prudkým reakcím často stačí malé důvody – třeba že dítě na veřejnosti vypískne radostí nebo se hlasitě zasměje. Když na veřejnosti zapláče, neposlechne, nebo prožívá období, kdy se více vzteká, bývají reakce cizích lidí mnohem prudší. Jako bychom takové dětské projevy vůbec nepovažovali za součást normálního vývoje, ale jen za nepřijatelnou deviaci.
Jestli nesnášíte děti na veřejných místech… nechoďte na veřejnost.
Posted by Děti jsou taky lidi on Wednesday, August 13, 2025
Kdo se tady chová dětsky?
Bloggerka a influencerka Zdeňka Šíp Staňková, známá svým projektem Děti jsou taky lidi, se podobným tématům věnuje dlouhodobě. Nyní natočila video, ve kterém absurdnost celé situace a její obrácenou logiku popsala a podle mého názoru tak „uhodila hřebíček na hlavičku“.
„Děti mají právo být ve veřejném prostoru stejně jako kdokoliv jiný,“ říká na začátku a dodává, že pokud nesnášíme děti na veřejných místech, nezbude než tam nechodit. „Je samozřejmě na rodičích, aby zvážili, zda jejich děti nebudou nepřiměřeně rušit ostatní. Což ovšem platí i pro dospělé. Pro vás všechny, kdo si třeba na veřejnosti pouštíte nahlas hudbu, mluvíte příliš hlasitě, sprostě, vztekáte se nebo hádáte, či obtěžujete ostatní silným parfémem,“ upozorňuje Šíp Staňková s tím, že jde o dospělé, jejichž mozek je na rozdíl od toho dětského již vyvinutý.
Dospělí by podle ní místo nadávání na děti a jejich rodiče měli soudit méně a soucitně pomáhat tam, kde je to možné. „Podpořit rodiče v jejich náročné roli a jít dětem příkladem. Ukázat jim, jak se chová zralý a vyrovnaný dospělý, nechovat se jako malé dítě s nevyvinutým mozkem,“ zakončila své video.
Veřejný prostor patří všem. A děti, se svými radostmi, spontánními projevy i občasnými výbuchy emocí, jsou jeho přirozenou součástí. Kritika nebo pohledy nespokojených kolemjdoucích často vypovídají spíše o jejich vlastní nízké toleranci či zkušenostech z dětství než o skutečném problému.
Kdyby odsuzování nahradila empatie, lehkost a třeba i humor, pomohlo by to všem – jak dětem, které by viděli, že svět může být přívětivým místem. Ale i celé společnosti, která je dnes příliš podezíravá a rozdělená.
