Článek
Estetika Vánoc v reklamách, betlémech i na starých barvotiskových pohlednicích je plná třpytu, světélek, sladkého sentimentu nebo představy dokonalé pohody. Betlémský příběh je vykreslen jako v kulisách klidné noci, usměvavé maminky, ochranitelského otce a spokojeného dítěte. A také okolí, které s radostí přináší dary právě narozenému Spasiteli. Skutečnému vánočnímu příběhu není nic vzdálenějšího.
Příběh o ohrožení a křehkosti
To, co se odehrálo před dvěma tisíci lety je snad všechno, jen ne kýč. Marie je velmi mladá dívka, která otěhotněla dřív, než spolu s Josefem začnou žít. Josef, který není biologickým otcem dítěte, váhá a stojí před rozhodnutím, zda Marii s dítětem přijmout nebo si „uříznout“ kus veřejné ostudy. Tehdy i před sto lety. Nejde tedy o žádnou „tradiční rodinu“, jak ji kdysi zpopularizovala měšťanská etiketa. Není ani společensky přijatelná, ani nenabízí svým členům bezpečí a jistotu. Je to rodina na okraji, vystavená podezření, nepřijetí, strachu a nejistotě.
Narození dítěte se odehrává mimo domov, v provizorních podmínkách, bez jakéhokoliv komfortu, bez podpory širší rodiny i bez pomoci bližních, které snoubenci cestou potkali. Malý Ježíš se rodí do chladu, tmy a okolního chaosu. První, kdo se o jeho narození dozvídají, nejsou vlivné a vážené osobnosti, ale obyčejní pastýři. A co víc, krátce nato se z rodiny stávají uprchlíci, protože právě narozenému dítěti hrozí smrt. Tedy příběh o útěku, ohrožení i křehkosti.
K tradiční rodině měli daleko
Když si dnes představujeme Vánoce jako o oslavu „tradiční rodiny“, myslíme tím spíš nikdy neexistující ideál než realitu. Ten, který se zrodil v 19. století a jasně vymezoval roli každého člena i znaky, které musí naplnit, aby za takovou mohla být přijatelná.
Skutečný biblický příběh ale žádný takový ideál nenabízí. Nabízí poměrně radikální a pro mnohé uši nepohodlné sdělení: že hodnota člověka, rodiny i života nevzniká z dokonalých podmínek, ale z ochoty zůstat spolu i ve chvíli nejistoty a ohrožení. A že posvátno se nerodí v naleštěném prostředí, ale tam, kde je nedostatek, strach, ale kdesi za nimi snad i naděje.
Vánoce těch, kdo je nenávidí
K jeho podstatě a poslání mají nejblíže lidé, kteří prchají před válkou a nejistotou. Lidé, kterým se zhroutil svět a přišli o všechno. Lidé, kteří skončili na ulici. Samoživitelky, které je tráví o samotě s dětmi a nemohou jim nabídnout to, co právě prožívají jejich vrstevníci. Rodiče, kteří se rozešli a teď tráví Štědrý den bez svých dětí. Ti, kdo Vánoce nenávidí, protože si s nimi nesou traumatické vzpomínky z dětství. Sváteční dny trávené společně se u nich pravidelně stávaly zdrojem těch nejtěžších konfliktů. Ti, kdo mají pocit, že sami selhali a nedostáli ideálu, který se od nich vyžaduje. I ti, které vánoční příběh neoslovuje, protože je vnímají jako přehlídku povinné, ale hrané laskavosti a rodinné pohody, kterou už nazítří vystřídají běžné spory a nedorozumění.
Příběh, který přežil
Ve skutečnosti je to příběh o ztrátě, ohrožení, obavách, ale i o naději. Naše barvotiskové a třpytivé Vánoce za zvuků housliček nejsou ničím než zkrocením původního nepohodlného příběhu. Ten skutečný ani zdaleka tak harmonický není. Je ale o odvaze přijmout jej takový, jaký je – někdy komplikovaný a nepochopitelný. A je o ochotě přijmout ty, kteří jsou slabí, zranitelní, pomlouvaní a nezapadají do našich společensky uznaných šablon.
A tento příběh i pod vrstvou kýče přežil celá dvě tisíciletí. I když nepotvrzuje naše představy o „správném“ uspořádání světa a společnosti, ale vlastně je tiše a vytrvale zpochybňuje.
