Článek
Pavel Novotný, starosta pražských Řeporyjí možná zamíří na tři měsíce do vězení. Porušil podmínku, proto soud nemohl rozhodnout jinak. Zatím jde o nepravomocný rozsudek, který odvolací soud ještě může změnit.
Svérázný starosta
Pavel Novotný je politický šoumen, který občas přestřelí, a jak se lidově říká, často „si nevidí do úst“. Stalo se tak například před šesti lety, kdy vyzval tajné služby, aby nechaly oběsit komunistického poslance Zdeňka Ondráčka pro vlastizradu. Byla to nadsázka i způsob, jak získat pozornost na sociálních sítích. Soud ho za to nakonec nepotrestal.
U politika je takové chování nepřijatelné. Přiostřuje tím debatu ve veřejném prostoru a vnáší do něj slovní agresi. „Nandat“ to protivníkovi Ondráčkova typu by při své nepochybné inteligenci zvládl i jinak. Podmínku později ale dostal za výtržnictví, podněcování k trestnému činu a nebezpečné pronásledování podnikatele.
Prohřešků, které nashromáždil od udělení podmínky, není zrovna málo. Řídil pod vlivem neměřitelné hladiny alkoholu i drog, a pod jejich vlivem se možná dopouštěl i dalších výroků, které je možné označit za nepřiměřené a urážlivé. A s bonmoty nešetřil ani u soudu, který ho nyní poslal do vězení. „Moc nehulím poslední dobou. V poslední době trestuhodně málo. Občas výlet za hranice dnešních dní. Jeden joint za dva až tři dny si dám. Prakticky nepiju,“ řekl například u soudu. Ještě předtím svou situaci zlehčoval před novináři tím, že tvrdil, že vězení by mu možná prospělo a že by si tam odpočinul.
Byl Masaryk pořádný prezident?
Bonmot si neodpustil ani po vynesení rozsudku. Na sociální sítě napsal, že „každej pořádnej prezident seděl!“ Jenže to tak úplně neplatí. Byť české území leží ve středoevropském prostoru, kde o existenci země, národa nebo demokracie v minulosti muselo často bojovat, jen o málokterém prezidentovi bychom mohli říct, že věznění potvrzuje jeho státnickou velikost.
Kupříkladu prezident Tomáš Garrigue Masaryk vězněn nikdy nebyl. Pohyboval se sice v politicky napjatém nebo dokonce nebezpečném prostředí, ale do žaláře se nikdy nedostal. Čelil sice různým vyšetřováním, třeba v souvislosti s tzv. Hilsneriádou, kdy se postavil proti antisemitismu a vystoupil na obranu židovského mladíka Leopolda Hilsnera, jenž byl viněn z vraždy Anežky Hrůzové v Polné. Potýkal se s hněvem svých studentů i politických oponentů, věznění ho za to ale nečekalo.
Nestalo se tak ani v průběhu první světové války. Pravděpodobně jen proto, že byl v zahraničí, kde organizoval odboj a posléze také připravoval vznik samostatného Československa. To tehdejší rakouské úřady samozřejmě považovaly za velezradu odsoudili ho k smrti. K uvěznění či dokonce vykonání trestu (jako to hrozilo například Aloisi Rašínovi či Karlu Kramářovi) z pochopitelných důvodů nemohlo dojít.
A vězněn nebyl ani Edvard Beneš, byť i on se za první světové války zapojil do odboje. Většinu této doby ale prožil v zahraničí. Opakovaně ale kvůli němu byla v tomto období vězněna jeho manželka Hana.
Tvrdý žalář pro Háchu
Protektorátní prezident Emil Hácha vězněn byl, ale až v poválečném období. Bývalý soudce byl část prezidentského mandátu těžce nemocný, přičemž v posledních měsících mu podle svědectví už selhávala paměť a nepoznával lidi. Přesto byl po osvobození třiasedmdesátiletý Hácha zatčen a uvězněn na pražské Pankráci. Převoz do sanatoria, které žádal lékař, mu nebyl umožněn. Ve kriminále zažil skutečně velké utrpení. Dozorci na něj močili, kopali do něj, podávali mu stravu, kterou nemohl pozřít. Už 27. června 1945 tam tak Hácha zemřel. Tím ale utrpení neskončilo. Musel být pohřben tajně, účastnit se jej směla jen jeho dcera a na rodinné hrobce se nesmělo objevit ani jeho jméno. Až národní soud následně rozhodl, že v důsledku špatného zdravotního stavu neodpovídal Hácha od ledna 1943 za své činy.
Tři dny žaláře
První komunistický prezident Klement Gottwald vězněn byl, ale pouhé tři dny. Za první světové války se do odboje nezapojil, naopak bojoval na straně rakousko-uherské armády. Ve 20. a 30. letech minulého století působil jako komunistický funkcionář a také byl redaktorem komunistického tisku. V roce 1924 kritizoval na jednom shromáždění radnici ve Frýdku, za což byl potrestán třídenním vězením. Od roku 1929 pak už byl poslancem Národního shromáždění.
Jeho následník Antonín Zápotocký byl vězněn hned dvakrát, a to v době různých režimů. V roce 1920 byl ve vězení devět měsíců za odborářskou a komunistickou činnost, a to za účast na stávkách a protiválečných aktivitách. Za Protektorátu Čechy a Morava byl zatčen gestapem, a to za komunistický odboj. Následných pět let pak strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen. To mu po válce zajistilo status protifašistického bojovníka a respekt ve straně i u veřejnosti.
Antonín Novotný byl stejně jako Zápotocký vězněn za války za stejnou věc. V koncentračním táboře Mathausen-Gusen pobyl čtyři roky, a to od roku 1941 do roku 1945.
Rozsudky od partajních soudruhů
Vězněn byl i další komunistický prezident Ludvík Svoboda. Stalo se tak v roce 1952, kdy už byl slavným válečným hrdinou, zatčen a vyslýchán v rámci stalinistických čistek v armádě. Ve vazbě byl měsíc, ale nakonec nebyl ani obžalován, ani souzen.
Jeho následovník Gustáv Husák ve vězení strávil poměrně dlouhou dobu. Zatčen byl v roce 1954 byl zatčen a o tři roky byl odsouzen k doživotí za údajnou buržoazně nacionalistickou činnost. V žaláři byl do roku 1960, kdy byl na základě amnestie propuštěn a pak byl i plně rehabilitován. Jeho „buržoazně nacionalistická činnost“ také souvisela se stalinistickými čistkami. Ty se zaměřily na „buržoazní nacionalisty“, což ale ve skutečnosti byli loajální komunisté. Jeho „provinění“ spočívalo v tom, že hájil slovenské zájmy proti centralismu.
Vězeň svědomí
Celkem pětkrát byl vězněn Václav Havel. Prvně se tak stalo krátce po zveřejnění Charty 77. Tehdy šlo o krátkodobé zadržení. O rok později byl zadržen znovu kvůli aktivitám na obranu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Nejdelší trest dostal v roce 1979 a ve vězení byl až do roku 1983. Během tohoto věznění byl v těžkých podmínkách, zhoršilo se mu zdraví a část trestu prožil ve vězeňské nemocnici. I tehdy šlo o trest za členství ve Výboru nespravedlivě stíhaných. Další trest přišel v roce 1988 za účast na Palachově týdnu a v lednu roku 1989, kdy byl odsouzen za organizaci vzpomínky na Jana Palacha. Devítiměsíční trest mu byl díky amnestii zkrácen na čtyři měsíce.
Ve vězení nikdy nebyli Václav Klaus, Miloš Zeman a ani současný prezident Petr Pavel.
Výrok Pavla Novotného tedy tak docela neplatí. Jak ale ukazuje historický přehled, vězení nebylo u českých a československých prezidentů pravidlem. Ve vězení se často ocitli ti, kteří se podíleli na potlačování demokracie, ty za „pořádné prezidenty“ jistě nepovažuje ani Pavel Novotný. Navíc v jeho případě je trest důsledkem jeho excesů, ne statečného odporu vůči režimu. Možná by proto mohl svůj bonmot trochu upravit na: „Každej pořádnej prezident ví, kdy má mlčet.“
