Článek
Dobře vychovat dítě není nic jednoduchého. Alespoň pro rodiče, který se o to právě snaží. Nejsnazší bývá radit s výchovou sousedům, protože tam obvykle zaručeně víme, co by jejich potomkům pomohlo. Zejména starší generaci znepokojují výchovné styly, které praktikuje současná rodičovská generace, a nostalgicky vzpomíná na vlastní výchovu, ve které byla často nejvýše ceněnou hodnotou poslušnost. Dosáhnout jí bylo možné především prostřednictvím tvrdých trestů, a to včetně těch fyzických. Lidé, kteří touto výchovou prošli, mají někdy pocit, že je tato tvrdost nepoznamenala, ale přispěla k tomu, že jsou „slušnými lidmi“. Skutečně bychom na tuto rodičovskou praxi měli vzpomínat s láskou? A jak ovlivnila náš život?
Nejznámější výchovné styly
Výchovných stylů, ze kterých si dnes rodiče volí, je mnoho. Mezi ty nejčastěji zmiňované patří tzv. respektující výchova (někdy je také označována jako demokratická). Ta s dítětem jedna nikoliv z pozice moci, ale partnersky. Zároveň má jasně stanovené hranice, ale nesnaží se dítě ovládat. Pevná pravidla si rodiče s dětmi předem dohodnou a patří k nim zodpovědnost, kterou tímto přístupem rozvíjíme, a děti (i dospělí) ji za svá rozhodnutí vždy nesou. Důležitým aspektem je vzájemný respekt. Takto vychovávané děti mívají pozitivní vztahy se svým okolím a především s rodiči.
Nepoučené okolí ji ale může vnímat jako příliš anarchickou a často ji zaměňuje za tzv. liberální výchovu nebo volnou výchovu. V lidové slovesnosti se setkáme i s termínem „americká výchova“. Kritici říkají, že rodiče takové děti nechávají růst „jako dříví v lese“ a „dovolují jim o všem rozhodovat“. Ve skutečnosti ale takový přístup dnes vědomě praktikuje málokdo. Častěji jde v takových případech o zanedbávání v důsledku nedostatku zájmu o dítě či času pro něj. Děti, které takovou výchovou projdou, bývají netolerantní a egocentrické.
V reakci na nové přístupy ve výchově zejména starší generace vyzdvihuje výchovu, kterou prošla ona sama a většinou ji (často v mírnější formě) praktikovala u svých dětí. Dnešní děti se této generaci zdají být příliš hlučné, živé a sebevědomé. Nemá pochopení pro to, že mnozí současní rodiče berou vážně dětské potřeby či dopřávají sluchu názorům svých potomků. Je zkrátka zvyklá na výchovu k poslušnosti a netoleranci vůči přirozeným dětským projevům, a to zejména ve veřejném prostoru. Rodičovskou pýchou zkrátka v minulosti býval dokonale poslušný potomek a mnozí k této představě stále vzhlíží. Letitý přístup k výchově, ve kterém se rodiče i škola tohoto ideálu snažili dosáhnout, přitom nezůstal bez následků. Přesto ani dnes autoritářský či dominantní přístup k výchově a z povrchu zemského nevymizel a část mladší generace jej od svých rodičů převzala. Nicméně, jde o model, který má zásadní důsledky jak pro jednotlivé děti, tak i celou společnost.
Staletí autoritativní výchovy
Tento způsob výchovy byl typický pro celé 19. a 20. století. Ostatně, již povinná školní docházka zavedená Marií Terezií v habsburské monarchii v 70. letech 18. století, měla vedle zajištění gramotnosti za úkol především vychovávat poslušné poddané. Také v 19. století se v rodinách očekávalo, že děti budou bez výhrad ochotné vykonávat jakékoliv příkazy a pokud neuposlechly, byly tvrdě a bolestivě trestány. 20. století je velmi rozporuplné a přístupy se značně mění, nicméně autoritativní výchova po většinu období převažuje.
Dnes se k nekompromisnímu autoritativnímu přístupu spojenému s vyžadováním absolutní podřízenosti dítěte a zastávající tvrdé tresty uchylují spíše lidé s nižším vzděláním, v extrémních případech pak lidé psychicky narušení. Čím je typický? Jeho cílem je dosáhnout absolutní poslušnosti, plnění příkazů a také dodržování pravidel. Dítě je v naprosto podřízené pozici a rodič má naopak roli bezmezné autority. Jednat samo za sebe dítě nikdy nesmí, jeho přání či individualita nejsou ničím, na co by rodiče brali ohled. „Autoritářský přístup nemusí vynucovat poslušnost pouze násilím, neposkytováním nebo odebíráním pro dítě důležitých věcí (hračky, sladkosti, kapesné) a zákazem oblíbených činností (televize, vycházky, hra s kamarády). Autoritářští rodiče se opírají také o pohrůžky odnětí své přízně či hrozbu zavržení. Socializačním působení připomíná vojenský dril,“ vysvětlují autorky knihy Pedagogika pro učitele.
Co s dítětem takový výchova udělá? Důsledky bývají dva. Tím prvním je naprostá poslušnost, druhým je vzdor. Takové dítě bývá spíše pasivní, nesamostatné, ustrašené a má o sobě nízké mínění. Především se snaží příliš nevybočovat z řady. Někdy se dokonce „ztotožní s agresorem“. Myslí si, že když bude s ostatními jednat tvrdě a surově, bude vypadat silně a nikdo si na něj netroufne. Chlapci vychovávaní tímto stylem mívají pocity méněcennosti, neurotické projevy a psychosomatické poruchy jako tiky či koktání. Někdy se naopak objeví vzdor vůči autoritě. Dívky bývají pasivní, podřízené a snaží se zalíbit učitelům tím, že jsou puntičkářské či zaměření na výkon. Pokud se takové dítě v pubertě přidá k nějaké partě, bývají rodiče velmi překvapeni. Jenže ono je ve skutečnosti stále poslušné, jenže tentokrát někomu jinému.
Jak to máme s demokracií?
Autoritativní přístup nemusí mít podobu těžkých fyzických trestů, i dítě vedené k poslušnosti může vyrůstat v podnětném a láskyplném prostředí. Přesto pro ně má výchovný model spojený s příkazy a tresty bez možnosti naučit se samostatnému rozhodování nežádoucí následky. A důsledky má také pro celou společnost.
V některých analýzách vzestupu fašismu a nacismu v Německu se mluví o jednom podstatném faktoru, který k němu mohl přispět. Tím prý byla velmi přísná autoritativní výchova v rodině i ve škole, kde právě byla poslušnost chápána jako ctnost. Ostatně, také někteří tyrani té doby za sebou měli dětství s despotickými rodiči. Švýcarská psychoanalytička Alice Millerová tvrdí, že komu se se dostalo velmi kruté a ponižující výchovy, ten se často naučí krutost obdivovat a konkrétně zmiňuje i Adolfa Hitlera či Josefa V. Stalina.
V naší zemi máme s demokracií historicky spíše skromné zkušenosti. Když v roce 1989 komunistická autorita konečně pustila své otěže, reagovali jsme na tuto změnu tím, že jsme novou dobu chápali jako naprostou anarchii. „Když po nás nikdo nechce poslušnost, můžeme být neposlušní!“ Pochopit, že demokracie znamená také zodpovědnost a respekt, uměl jen málokdo. Společné vytváření pravidel a norem, které budou vyhovovat všem stranám, je docela náročný úkol, kterému se musíme učit. Často nám ale chyběla právě výchova, která by nám umožnila v těchto dovednostech růst už od dětství. Není divu, že mnozí lidé mají tendenci hledat neustále nové a nové vůdce, kteří z nás břímě zodpovědnosti sejmou.
Zdroje: Kopřiva P., Nováčková J., Nevolová D., Kopřivová T.: Respektovat a být respektován, Bystřice pod Hostýnem 2017 (3. vydání)
Vališová A., Kasíková H.: Pedagogika pro učitele, Praha 2007
