Článek
Je 5. prosinec roku 1992 a republikou chodí Mikuláš se svými druhy. Jako v milionech jiných domácností tehdejšího Československa i u vinohradského domu Svobodových zvoní domovní zvonek. Za dveřmi ale není ztělesnění symbolu křesťanských Vánoc. To tehdy u Svobodových navíc ani nečekali, protože neměli malé děti. Jedna děsivá postava ale venku je, což zatím nikdo netuší. Režisér a v té době také předseda komunistické strany Jiří Svoboda teprve před chvílí dorazil domů. Naklání se z okna a venku na ulici před domem spatří člověka, který na něj hlasitě volá: „Telegram!“ To není nic překvapivého ani neobvyklého, Svoboda byl v tu dobu poslancem a zasedal v kulturním výboru. Právě z něj mu depeše občas domů chodily. Když ale vychází na ulici, poštovního kurýra nevidí. Jako by se po něm slehla zem. Muž v karnevalové masce veselého tanečníka, která do jisté míry připomíná čertovský převlek, je schovaný za sloupem a teprve ve chvíli, kdy se Svoboda naklání, aby zjistil, kam zmizel, vytahuje nůž a míří jím přímo na Svobodův krk.
Živého ho nedovezeme
„Odvrátil jsem jeho nůž rukou dolů. Dosud tam mám jizvu,“ vzpomínal nedávno režisér v rozhovoru se svým kolegou Jiřím Strachem. Díky tomuto manévru jej útočník bodl do hrudi a nikoliv do krku. I tak mu ale poranil tepnu, ze které silně krvácel. Další rána pak mířila na břicho a zasáhla Svobodova játra. To se stalo už ve chvíli, kdy za otcem do setmělé ulice vyrazila jeho dcera Jarmila, která v té době studovala první ročník medicíny. Strhla „veselému tanečníkovi“ masku, chytla jej za vlasy a táhla jej pryč. Ten svou zbraň obrátil i proti ní a bodl ji do boku. Intenzivní křik dcery přivolal také režisérovu manželku, která maskovaného muže uhodila lahví od vodky do hlavy a zranila jej. Sklo se roztříštilo na stovky střepů, načež se muž dal na útěk. Neotočil se, a tak si podoby jeho tváře nikdo ze Svobodových nestačil všimnout. Nemohou tak později policii předat popis podoby útočníka.
Po jeho útěku se všichni tři vrátili domů, kde si otec s dcerou teprve všimli svých zranění. Policii a záchranku ale mohli zavolat teprve poté, kdy se Svobodova manželka probrala z mdloby, kterou jí způsobilo nervové vypětí. „Toho živého nedovezeme,“ měli podle sousedky Svobodových, která se tam v tu chvíli vyskytla, konstatovat záchranáři, kteří režiséra krátce nato nakládali do sanitky. Přežil, a to zřejmě díky tomu, že rodina bydlela nedaleko Vinohradské nemocnice, a proto lékaři mohli rychle reagovat. V krátkém sledu ale musel prodělat dvě operace a rekonvalescence si vyžádala dlouhé měsíce. Trvalé následky související s poraněním jater režisérovi zůstaly.
Obviněný student
Jaký byl důvod brutálního činu a kdo byl muž, který se o atentát pokusil? Tehdejší politická scéna byla činem šokována a odsoudili jej politici napříč stranickým spektrem. Ministr vnitra Jan Ruml tehdy Svobodovi oznámil, že šlo o spiknutí, které mělo zahrnovat desítky osob. To se ale nikdy neprokázalo. Přesto, že se jednoznačně nabízel politický motiv napadení, Svoboda ani jeho straničtí kolegové se takto nikdy nevyjádřili. Tehdejší šéf komunistů byl nekonfliktní a podle jeho slov mu nikdy nechodily ani žádné anonymní dopisy s výhrůžkami.
Záhy nato se ale policie obvinila devatenáctiletého Patra Wohlmutha, který v té době studoval na filozofické fakultě. Důkazem měla být pachová zkouška a také vzkazy, které si v té době student posílal na přednášce se svým kolegou. Diskutovali prý tehdy o nutnosti nějaké „akce“ a obviněný kolegovi psal i to, že ho lákají samopaly RAF. Za pouhé dva týdny po činu policie vydala prohlášení, že se Wohlmuth k pokusu o atentát přiznal. Následovalo ale dementi ze strany studentova advokáta, který vše popřel.
Vyšetřování provázela řada nejasností. Student měl být v době útoku na Svobodu doma a navíc neměl na hlavě žádné zranění, ke kterému by po silné ráně lahví do hlavy nutně došlo. Wohlmuth zpochybnil i pachovou zkoušku, která byla podle něho zmanipulována. V lednu byl z vazby propuštěn a stíhání bylo zastaveno. Později se ve třech procesech soudil s médii, která ho předtím označila za útočníka. Všechny vyhrál. Podle jeho slov ho policie uznala zcela bezúhonným, což se potvrdilo později, kdy mu byl vydán zbrojní průkaz. „Mým velkým koníčkem je totiž sportovní střelba,“ uvedl v rozhovoru pro MF Dnes v roce 2001. O jeho nevině je přesvědčený i režisér Svoboda, který ve stejném roce uvedl, že se s Wohlmuthem od té doby jednou náhodně potkal na ulici. „Ptal jsem se, jak se má. Byl nesvůj, ale ničemu bych to nepřipisoval,“ řekl tehdy.
První a nejbrutálnější
Skutečný útočník nebyl nikdy odhalen, proto nevíme ani to, jaký byl motiv brutálního mikulášského napadení. Útok na nikoho z této strany se neopakoval a neobjevily se ani žádné výhrůžky. Uvnitř strany ale Svobodovu reformnímu křídlu napadení nijak nepomohlo. V červnu 1993 byl sice zvolen znovu předsedou komunistické strany, nicméně v průběhu stejného roku v ní zvítězila konzervativní část. Když Svoboda neprosadil ani přejmenování strany bez slova komunistická, rezignoval a krátce na to z KSČM vystoupil. Stejně tak si počínala část jeho stoupenců, která přešla do jiných menších levicových stran. KSČM pak ovládla konzervativní část vedená Miroslavem Grebeníčkem. Svoboda začal učit na FAMU a vrátil se k natáčení filmů. Režíroval jich od té doby více než dvě desítky a řada z nich zaznamenala velký úspěch.
Útok na Svobodu nebyl v porevoluční éře jediným, byl ale první a jednoznačně nejbrutálnějším. Kdyby nezasáhla Svobodova dcera a žena, skončil by pravděpodobně tragicky. Napadení českých politiků se od roku 1989 uskutečnilo několik. Například na Tři krále roku 1997 byl napaden předseda KDU-ČSL a ministr zemědělství Josef Lux, když na něj přímo na ministerstvu zaútočil muž s nožem a slzným plynem. Lux tehdy vyvázl zcela bez zranění. Přesně o měsíc později byl po odchodu ze sněmovny v podloubí u Malostranského náměstí několika útočníky napaden poslanec sociální demokracie Pavel Dostál. Způsobili mu mnoho řezných ran na hlavě a obličeji. Napadající se nepodařilo nikdy identifikovat, ani zadržet. Roku 2001 byl v centru Prahy zbit politik ODA Vladimír Dlouhý. Trojice výtržníků mu zlomila klíční kost a poškodila kolenní kloub, což si vyžádalo hospitalizaci. Jiří Dolejš, poslanec a místopředseda KSČM byl v roce 2006 zmlácen u stanice metra na Praze 6. Nikdy nezjištění pachatelé jej povalili na zem, kde do něj kopali. Následně se Dolejš musel podrobit operaci oka. S více či méně vážnými útoky mají zkušenost i další - často již bývalí - politici. Mezi ty nejznámější patří Václav Klaus, Mirek Topolánek, Bohuslav Sobotka či Dominik Feri.
