Článek
Představy o ní jsou poměrně vágní. Výsledky ale vidí všichni - děti, které se válí v obchodech a na ulici po zemi, křičí, vztekají se a neposlouchají. Stačilo by přitom tak málo - jednu jim švihnout a byl by klid. Vždycky se to tak přece dělalo a děti poslouchaly. Alespoň ve vzpomínkách našich předchůdců.
Mluvím o takzvané volné výchově a všemocném léku na ni - výchově k absolutní poslušnosti, a to třeba i s pomocí fyzických trestů. Termín, kterým šermuje nejčastěji starší generace, jež je zděšená z toho, jakým způsobem dnes některé matky pečují o své malé potomky a jak „drze“ se tyto děti projevují na veřejnosti. Není to nic nového, každý z nás tento názor někdy slyšel. Když ale stejnou domněnku slyšíte i od učitelek mateřských škol, a to včetně těch soukromých, které si zakládají na individuálním přístupu k dětem, trochu překvapivé to je.
Dejte hlas zdravému rozumu!
Redaktorka Michaela Endrštová se na zpravodajském webu Aktualne.cz rozhodla dát slovo právě učitelkám mateřských škol a jedné asistentce pedagoga. Ty do toho přece vidí nejvíce a dokáží posoudit, jaké příčiny má jev, na který upozornila i Česká školní inspekce. Už malé děti ve školkách jsou agresivnější než dříve a mírně prý roste i šikana mezi dětmi. Na začátku textu šéf českých inspektorů upozorňuje, že je za tím více faktorů, včetně stresu rodičů během pandemie a následné úzkosti způsobené zhoršenou ekonomickou situací, větším užívání digitálních médií, či nárůstem vývojových rad. I on zmiňuje, že se mohou promítnout i výchovné chyby rodičů. V žádném případě je ale nezmiňuje jako většinovou příčinu dětských potíží. Dál už hovoří jen pedagožky ze školek.
Na rozdíl od odborníků, kteří v článku nedostali žádný prostor, mají tyto dámy jasno. Může za to částečně covid, protože děti se kvůli lockdownům nesocializovaly (zvláštní je, že se to týká i dětí tříletých), tak především špatná a nedostatečná výchova rodičů. Tu některé učitelky nazývají „volnou“.
„Nové jsou agresivní útoky na blízké, uzurpování si pozornosti pro sebe bez ohledu na situaci, bez jakéhokoliv respektu k dospělým. Děti skáčou do řeči, odbíhají od jídla, trvají na nesmyslných požadavcích, jako jsou letní boty v zimě. Nezřídka jsem byla svědkem toho, že děti na maminku křičí, tlučou ji a nadávají jí,“ vypočítává Denisa Humená, učitelka s třináctiletou prací a profesním instagramovým profilem. Problém je prý v „příliš respektujícím přístupu“ (jak lze někoho až příliš respektovat neuvádí) a dodává: „Až je z toho velká svoboda, protože dítě přece nejlépe ví, co je pro něj dobré. Není divu, když se na maminky valí tolik mouder. Jako třeba, že pokud dítěti něco odepřou, bude z toho mít doživotní trauma.“
Jiná učitelka uvádí, že děti se nyní chovají jako dříve děti matek na pervitinu. Nedostatek poslušnosti vadí i asistentce pedagoga z Jihomoravského kraje. „To, co si dovolují děti k paní učitelce, mě šokuje. Drze odsekávají, jsou sprosté, a dokonce si dovolí i bouchnout a kousnout. Překvapuje mě, že si dítě ve třech letech dovolí na paní učitelku křičet,“ říká.
Také paní učitelka Lucie Tučková z mateřské školy na Kladensku to pojmenovala pěkně napřímo: „Někteří rodiče uznávají volnou výchovu. A někteří dokonce poslouchají své děti a kritiku ze strany učitelky vůbec neuznávají.“
Nechci osobní zkušenosti učitelek zcela bagatelizovat. Pokud „agresivita“ malých dětí za poslední dva roky narostla o tři procentní body, něco za tím nepochybně bude. Stačí ale zdravý nebo selský rozum bez využití dat na odhalení toho, co všechno může hrát svou roli? Není pro selský rozum typické, že si plete korelaci a kauzalitu? Věci přeci nebývají tak, jak to vypadá na první pohled. Proč za poslední roky najednou přibylo tolik rodičů, kteří by dělaly takové chyby ve výchově?
Navíc jedna z učitelek uvádí, že vzrostl počet dětí, které potřebují asistenta pedagoga a mají speciální vzdělávací potřeby. Její školka prý nepotřebovala ani jednoho a za poslední rok mají čtyři. Neznamená to snad, že děti jsou tedy častěji diagnostikované a potřebují speciální přístup? Opravdu o těchto dětech hovoří jako o těch, které mají potíže způsobené špatnou výchovou, kterou na nich uplatňují jejich rodiče?
Volná, nebo respektující?
Zarážející je, jak nepoučeně některé učitelky mluví o volné a respektující výchově. Pokud se dnes zeptáte rodičů, zda praktikují volnou výchovu, vyvedou z vás z omylu. Nikdo cíleně takovou výchovu nepraktikuje, a když se zajímáte hlouběji, zjistíte, že nic takového jako výchovný směr vlastně ani neexistuje. Na rozdíl od výchovy respektující, o které si každý může zjistit poměrně dost (odborných) informací. Například to, že navzdory tomu, že dítě respektujete jako osobnost, necháváte ho zdravě projevit emoce a nevyžadujete slepou poslušnost, vyžadujete respekt i vůči sobě a všem ostatním. Tyto děti navíc mají poměrně jasně stanovené hranice a od útlého věku jsou vychovávány k samostatnosti a zodpovědnosti. Použít výraz „příliš respektující výchova“ svědčí o nepochopení jejích principů.
Volná výchova, pokud by skutečně takový směr existoval, by znamenala snůšku výchovných chyb, kdy by si dítě dělalo skutečně, co chtělo, a nemělo žádný vzor, ani regulaci svého chování. Bez hranic by se zřejmě skutečně propadlo do depresí či úzkostí. Poučený člověk však takovou výchovu nepraktikuje a praktikuje-li ji vůbec někdo, jde zřejmě o rodiče, kteří své děti zanedbávají například z důvodu vlastních závislostí.
Rezervy jsou jinde
Hlasy odborné veřejnosti, která se věnuje předškolní „agresivitě“ u dětí, přitom varují před tím, aby se toto označení vůbec používalo. Velmi často jde o přirozený důsledek temperamentu nebo sociální nezralosti spojené s impulsivitou, která je typická třeba pro děti s ADHD (ale i s řadou jiných potíží). Dítě ještě nedokáže projevit slovy, co potřebuje, a jedná na základě okamžitého impulsu či pocitu ohrožení. Ještě chvíli potrvá, než dítě dozraje natolik, aby dokázalo impulsy regulovat. Projevit se mohou zejména v prostředí, kde se dítě teprve adaptuje, nebo pokud se cítí být pod velkým tlakem, nebo tam, kde na něj působí přemíra podnětů. Označování těchto dětí slovem „agresoři“ je projevem nedostatku informací a zavání nálepkováním, které se s dítětem může táhnout dále a které může určovat, jak se postaví k sobě i ke světu.
Na konci článku Michaely Endrštové přeci jen zaznívá jiný názor, a to opět od ústředního školního inspektora: „Pedagogové mají zatím stále rezervy v tom, aby aktivně vedli děti ke zlepšování sociálních dovedností a k podpoře pozitivního chování. Je proto potřeba nabízet učitelům kvalitní vzdělávací programy.“
Ano, to bychom si moc přáli. Učitele poučené, trpělivé, kteří si svou práci vybrali dobrovolně a dělají ji s láskou. Takové, kteří dokáží změnit názor, protože doba se mění a s ní i naše poznání. A samozřejmě respektující. Jen takový učitel dokáže uznat existenci vývojových poruch, které si žádné dítě nezvolilo samo a dobrovolně a nedokáže se jich lusknutím prstů zbavit. A pochopit, že i zdravé děti mají právo na určité „podivnosti“. Nejsme stejní a ne každý se dokáže naší představě o světě okamžitě přizpůsobit. Zvlášť, když je na světě teprve tři roky.
