Článek
Českou politikou momentálně hýbe spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a „dvojitým“ ministrem za Motoristy Petrem Macinkou. Jádrem sporu je otázka, zda prezident může odmítnout jmenovat ministra navrženého premiérem.
Podobné situace jsme už v minulosti viděli – potíže se jmenováním měli i předchozí prezidenti. Formulace v Ústavě, která říká, že „premiér navrhuje…prezident jmenuje“, není zcela jednoznačná. Řešením by mohla být kompetenční žaloba, kterou by vláda či koalice podala. Nestalo se tak, a spor o pravomoci prezidenta se tak táhne „do nekonečna“.
Překvapivá je ostrost vyjádření hnutí Motoristů, kteří na jmenování trvají. Pro takovou situaci nemáme precedens. Nestalo se tak v minulosti, kdy jsme měli hlavu státu, která nejen nejmenovala několik navržených ministrů, ale dokonce přistoupila k akci, která měla za cíl změnit politický systém země.
Příhodná chvíle pro Zemana
Řeč je o Miloši Zemanovi. Ten do funkce nastoupil v březnu 2013, aby o pouhé tři měsíce později čelil vládní krizi. Vláda Petra Nečase v červnu onoho roku po skandálu Jany Nagyové na Úřadě vlády odstoupila.
Opozice tehdy usilovala o rozpuštění sněmovny a o předčasné volby, tehdejší vládní koalice v čele s ODS chtěla jmenovat novou premiérkou Miroslavu Němcovou. Pro pokračování vládní koalice přitom existovala ve Sněmovně většina 101 hlasů.
V úterý 25. června, tedy jen 12 dní po policejní akci na Úřadu vlády, Zeman jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka. Zahraniční tisk tehdy psal o tom, že Zeman obešel parlament a v Česku hrozí otevřený boj o moc. List Die Welt tehdy použil titulek „Puč v Praze. Český prezident vyšachoval parlament“. Také zmínil, že „Zeman se tak postavil nejen celému dosavadnímu vládnímu táboru, ale téměř kompletní Poslanecké sněmovně a riskuje v Česku dosud nevídaný boj o moc.“
Německý tisk novému kabinetu věštil selhání v parlamentu. To se ale nestalo. Hlasování o důvěře Rusnokova vláda čelila až v srpnu a k vyslovení důvěry jí stačila prostá většina hlasů přítomných poslanců, nikoliv 101 hlasů všech členů Sněmovny. Ani ty ale vláda nezískala a do konce svého období proto vládla v demisi.
Pokus o změnu systému
Politici si tehdy byli vědomi toho, o co se Zeman snaží - šlo o pokus posílit svou moc a prosadit systém, který by byl v podstatě prezidentský nebo alespoň poloprezidentský. Například Bohuslav Sobotka, jehož strana se rozhodla hlasovat pro důvěru vládě, tehdy uvedl: „Hlasování sociální demokracie pro důvěru vládě Jiřího Rusnoka neznamená podporu krokům, které by do budoucna oslabovaly parlamentní systém vlády v zemi a vedly k zavedení nějakého prezidentského systému,“ zmínil.
Stejný záměr podle svých slov odhalil i Petr Fiala, který v červnu onoho roku dokonce dostal od Zemana nabídku stát se jedním z členů úřednické vlády. Tu odmítl právě proto, že šlo podle něj o pokus změnit politický systém v České republice. „Pro mě jsou tyto věci naprosto nepřijatelné,“ uvedl s tím, že se mu nelíbí, když si prezident osobuje právo, které nemá nebo které neodpovídá české ústavní tradici.
Vláda Jiřího Rusnoka tehdy vládla až do 29. ledna 2014. Z toho plných 169 dní v demisi, což je v Česku dosavadní rekord.
Poměrně pikantní na celé věci, že během svého odchodu z prezidentské funkce Zeman svou vůli změnit politický systém, což by bylo možné nazvat i „pokusem o puč“, se Zeman už netajil.
Samozřejmě, že ano
Na přímý dotaz Terezie Tománkové v pořadu Partie, kterou vysílá televize CNN Prima News, zda jmenování Rusnokovy vlády bylo snahou nastolit prezidentský systém, lakonicky odvětil „Samozřejmě, že ano“. Bez skrupulí tak přiznal krok, který by byl zcela mimo ústavní mantinely.
A jak to zdůvodnil? Především přímou volbou. „Jestliže volíte prezidenta, který má za sebou hlasy dejme tomu dvou nebo tří milionů (voličů), tak je to silnější mandát, silnější legitimita, než když vás zvolí 281 poslanců a senátorů,“ rozvedl v televizi svou úvahu.
Hovořil i o tom, že je třeba tlačit na to, aby se Ústava legální cestou změnila tak, aby prezidentské pravomoci vzrostly. Konkrétně navrhoval, aby prezident měl zákonodárnou iniciativu a aby prezidentské veto muselo být přehlasováno 120 hlasy poslanců.
Je to paradoxní. Současný prezident je ostře kritizován za to, že údajně jedná v rozporu s Ústavou. Nevybíravá kritika překvapivě neustává ani ve chvíli, kdy Petr Pavel vyzývá druhou stranu k podání kompetenční žaloby. A zmiňuje, že je ochoten podrobit se verdiktu Ústavního soudu. Minulý prezident nejen nejmenoval několik ministrů, a to s velmi chabým odůvodněním, ale navíc se pokusil změnit politický systém země ve svůj prospěch. Kritika, která následovala, ale byla jen velmi mírná a skutečnou hrozbu, kterou by naplnění jeho snah přineslo, tehdy pojmenoval jen málokdo.
