Článek
Běh? To bylo nejsprostější slovo ze všech
Ještě před pár lety bylo pro mě slovo BĚH sprostější než všechny nadávky světa.Já a sport jsme se totiž rozvedli už v mých jedenácti, kdy mi do života přišlo autoimunitní onemocnění.
Tělocvik? Promiň, jsem osvobozená. Sport? Promiň, radši hraju na akordeon. A běh? To si rovnou plivnu do bot a radši si lehnu. Jediný, co mě kdy bavilo, bylo plavání. Ale i to mě nemoc brzy naučila dělat spíš jen v myšlenkách.
A pak přišel kamarád Crohn.
Ve dvaceti mi život řekl: „Hele, Pavli, ty máš ráda výzvy, co?“
A přidal mi Crohnovu chorobu.
Tělo začalo vyvádět, operace se střídaly jak díly Ordinace, až jsem nakonec přišla o celé tlusté střevo. A když jsem si pak myslela, že už mě nic nepřekvapí, bum — trvalá ileostomie. Kouzelný měšec. Můj společník, můj zachránce, můj šustící kámoš.
Dva roky mi trvalo, než jsem si na něj psychicky zvykla. A když jsem to konečně zvládla, přikradla se ta zvláštní myšlenka:
„Co kdybych… začala běhat?“ Jo, já.
Narazila jsem na kurz Rozběhni se z chůze za 28 dnů. Klikla jsem na odkaz, pak na křížek, pak zase zpátky. A asi po hodině vnitřního boje jsem si řekla: „Co můžeš ztratit, maximálně dech.“
A tak jsem nazula starý Ády a šla. První běh (tedy spíš běh-chůze-běh-chůze-přežít) nebyl tak pekelný, jak jsem čekala. Tady u nás na vesnici to sice vypadá, jako že všechny cesty vedou do kopce, ale dala jsem to.
A ta běžecká parta na Facebooku? Skvělá! Táhli mě, povzbuzovali, a já zjistila, že moje tělo se běhu nebrání. Za pár týdnů jsem uběhla Cooper test. A víte co? Přežila jsem. A co víc, začalo mě to bavit.
Najednou jsem běhala tři kilometry. Pak pět a deset a dokonce půlmaraton. A nebo prostě jen tak. Po lese, po blátě, v dešti, ve větru, ve sněhu — jako Forrest Gump, jen s trochu lepšími vlasy a měšcem navíc.
Můj Péťa mě začal vozit do lesa a myslel si, že zabloudím. Ale já vždycky přiběhla domů — jako věrný pes.
A proč běh?
Lesní cestě je jedno, že nevypadám jako z obálky módního časopisu. Nevadí jí, že mám vlasy jak po zásahu fénem z osmdesátek. Nevadí jí, že místo dokonalého legínového zadku nesu svých pár kilo navíc a měšec k tomu, a nebo že u toho funím jako parní lokomotiva.
Když běžím, nejde o čas, ale o klid. O ten pocit, že tělo, které jsem kdysi považovala za rozbité, zvládá víc, než jsem si kdy myslela.
Běh mě naučil pokoře, vděčnosti… a taky tomu, že když padneš, prostě vstaneš, oprášíš se a běžíš dál.
Běh je pro mě disciplína, kterou bych popsala jako „pokus o pohyb vpřed, zatímco se snažím nezemřít bídnou smrtí“. Ale moje kočky to vidí jinak. Když obuju boty, rozvalí se na rohožku a sledují mě s výrazem: „Kam jdeš, ty magore? Gauč je támhle! A hele víš co, kdybychom chtěly, dáme to taky, ale momentálně máme na starosti chrápání“ Když se vrátím, vítají mě jako hrdinku — hlavně teda proto, že to znamená čas na kapsičku.
Filosofie běhu se stomií
Běh s měšcem má svoje kouzlo. Nikdy nevíš, jestli tě žene dopředu motivace, endorfiny… nebo lehké obavy, že se i měšec rozhodl zúčastnit závodu, jen trochu jiného druhu. Ale když doběhneš do cíle se vším tam, kde to má být – to je teprve vítězství!
Běh už pro mě dávno není sprostý slovo.
Je to nejčistší rozhovor, jaký můžu mít — sama se sebou, s větrem, s lesem a s tím kouzelným měšcem, co mi šustí do rytmu.
