Článek
Vyrůstala jsem s bráchou a mezi námi je šest let. V dětství to byla propast velikosti Grand Canyonu. Já už chtěla mít svůj klid, on byl ten malej smrad, který měl životní poslání:
- pokoušet mě
- zlobit mě
- a testovat, kolik toho vydržím a kdy už vybuchnu
A upřímně? Dařilo se mu to skvěle. Dodnes mám pocit, že si vedl soukromý vědecký výzkum na téma: za jak dlouho starší sestra exploduje. Naštěstí i tehdy jsme měli něco společného. Podobný humor. A možná právě ten je důvod, proč si dnes rozumíme. Jen tehdy jsme se tomu ještě nesmáli spolu, ale spíš každý zvlášť.
Kdo za to může
Kdo měl doma sourozence, ten přesně ví že dětství by se dalo shrnout do jedné legendární věty.
„On/a to udělal/a!“
A je úplně jedno, jestli šlo o rozbitou vázu, rozdělanou stavebnici, rozházené pastelky nebo mysteriózně rozkuchaný ovladač.
Každý sourozenec ví, že první pravidlo přežití je: svalit to na toho druhého dřív, než přijde máma. A ten druhý už stojí připravený s nevinným obličejem a větou:
„To není pravda!“
A oba jsme u toho vypadali tak přesvědčivě, že kdyby došlo na detektor lži, radši se sám vypne.
Poslední jídlo
V lednici je poslední jogurt. Nebo čokoláda. Nebo řízek, který tam leží jako tichá zkouška charakteru. Nikdo se ho přece nedotkne.
A ráno? Je pryč.
Začíná domácí kriminální seriál.
„Kdo mi snědl tu čokoládu?!“
Druhý stojí opodál s výrazem člověka, který by klidně složil přísahu před soudem.
„Já to nebyl/a.“
Dodnes jsem přesvědčená, že některé zmizelé sladkosti z našeho dětství leží u bráchy pod postelí.
Ovladač
Ten nekonečný boj. Jeden chce Spongeboba. Druhý Arabelu.
A z obyčejného nedělního rána či večera se během dvou minut stává občanská válka.
„Přepni to!“
„Ještě ne!“
„Mami, on mi to vzal!“
Pak přichází rodičovská diplomacie:
„Budete se střídat.“
Což samozřejmě nikdo nikdy nedodržel. A pořád jsme koukali na Spongeboba, protože brácha měl vždycky velký talent převrátit každou rodičovskou dohodu. V tomto případě mám pocit, že měl snad s rodiči podepsanou tajnou smlouvu o vysílacích právech.
Žalování
Největší lež dětství?
„Mami, já nechci žalovat, ale…“
Každý ví, že po téhle větě nenásleduje jedna nevinná informace. Naopak.
Rozjede se kompletní obžaloba, která by klidně obstála i u okresního soudu. Neřeší jen aktuální problém. Vytahují se i staré případy a všechny dosud neobjasněné kauzy a archivní materiály. Prostě věci, které se staly přibližně mezi Vánoci 1994 a začátkem letošních prázdnin.
„A ještě včera si vzal moje pastelky!“
„A minule mi snědl lentilky!“ „A jednou mi řekl, že jsem adoptovaná!“ „A taky, když mu byly dva, tak mě kousnul!“
A mamka tam stojí jako předsedkyně senátu, která původně jen přišla zjistit, kdo rozlil mléko.
Sourozenecká provokace
Každý starší sourozenec zná tenhle rafinovaný styl boje. Ten mladší vás nepozorovaně kopne. Pak znovu. A ještě jednou. Tak nenápadně, aby to nikdo neviděl. Vy se snažíte držet. Počítáte do deseti. Do dvaceti. Do sta.
A pak to přijde. Vrátíte mu to. Jen lehce. Spravedlivě. Výchovně. A přesně v tu chvíli se spustí siréna, za kterou by se nemusel stydět ani hasičský vůz.
„Uuaaaaa!“
A odkudkoliv z bytu nebo baráku se okamžitě ozve:
„Co jsi mu zase udělala?!“
A vy tam stojíte s pocitem, že jste právě byla obviněná z mezinárodního zločinu. A ten malej smrad se v koutě směje, jak mu to zase krásně vyšlo. Ten výraz vítězství měl pokaždé tak dokonale nacvičený, že by mohl školit malé sourozence po celé republice.
Vezmi bráchu s sebou
Každý starší sourozenec zná tuhle větu, po které se vám chtělo dramaticky omdlít.
„Mami, můžu jít ven?“
A odpověď přišla okamžitě:
„Ano, ale bráchu bereš s sebou.“
A v tu chvíli se z odpoledne s kamarády stala logistická operace s přívěskem. Najednou s sebou netaháte kolo, míč nebo svačinu. Taháte sourozence. Jako malý, hlučný a často žalující balvan. Na hřiště. Na zmrzlinu. Ke kamarádce.
A přesně víte, že v nejhorší chvíli přijde ta legendární věta:
„To se řekne mámě.“
Vzájemné krytí
Doma jsme se mohli hádat kvůli ovladači, poslednímu jogurtu i tomu, kdo komu lezl na jeho půlku pokoje. Ale jakmile si někdo dovolil něco říct zvenku? Najednou jsme stáli vedle sebe jak speciální taktická jednotka.
„Nech ho bejt.“
To je na sourozencích zvláštní. Můžete si lézt na nervy celý den. Ale zvenku na něj prostě nikdo nesmí.
Stejná událost, jiné vzpomínky
Vzpomínáte na jednu stejnou událost. A každý z vás si pamatuje úplně jiný film.
Ty: „Pamatuješ, jak jsi spadl z kola a brečel?“
Sourozenec: „Ne to jsi byla ty.“
Ty: „Ne, tys měl rozbitý koleno, to si pamatuju jak dneska.“
Sourozenec: „Vůbec. To si nepamatuju.“
A najednou zjistíte, že stejné dětství opravdu vytvořilo úplně jiné vzpomínky.
Dospělost
A pak dospějete a něco se změní. Z „toho malého smrada“, který měl životní poslání mě vytáčet, se stane člověk, kterému dnes rozumím často víc než komukoliv jinému.
Možná právě proto, že jsme spolu prošli všemi těmi boji o ovladač, zmizelými čokoládami a žalováním.
Dnes je z něj klidný optimista. A já jsem pořád ten nervní pesimista. A oba se tomu smějeme.
Pořád nechápu, jak z dítěte, které mě roky systematicky přivádělo k šílenství, vyrostl největší pohodář široko daleko.
Možná že si sourozenci v dětství lezou na nervy. Ale pod tím vším už tehdy vzniká něco, co člověk docení až mnohem později.
Stejné dětství totiž opravdu může vytvořit úplně jiné vzpomínky. Ale často i ten nejsilnější vztah na celý život.
