Článek
DĚTSTVÍ
„Proč je nebe modré?“
„Proč musím spát, když nejsem unavená?“
„Proč nemůžu jíst jen bonbóny?“
„Proč má paní učitelka pravdu a já ne?“
„Proč dospělí můžou všechno?“
V dětství je svět jednoduchý. Na každou otázku existuje odpověď. A hlavně někdo ji určitě zná. Stačí se zeptat. A když odpověď nedává smysl, zeptáte se znovu.
A znovu. A znovu. Protože „proč“ není jen otázka. Je to způsob, jak objevovat svět.
A taky způsob, jak rodiče pomalu přivádět k šílenství.
„A proč nemůžu mít psa, kočku, křečka, poníka a jednorožce zároveň?“
MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK
„Proč se tohle učíme? A k čemu mi to bude?“
„Proč musím psát úkoly?“
„Proč já musím jít do školy a dospělí do práce ne?“ „A proč se nemůžu učit jen to, co mě baví?“
Najednou už nejde jen o zvědavost. Začínají první pochybnosti. První pocit, že některé věci nedávají úplně smysl. A že odpovědi, které dostáváme, nejsou vždycky ty, které chceme slyšet.
„A proč má učitelka vždycky radar přesně na mě, když zrovna nedávám pozor?“
PUBERTA
„Proč zrovna já?“
„Proč mi nikdo nerozumí?“
„Proč to řešíte?“
„Proč si nemůžu dělat, co chci?“
„Proč je to tak nespravedlivý?“ „Proč už mi není osmnáct?“
Otázky zesílí. Emoce taky. Svět je najednou nějak mnohem složitější. A často i proti nám. A i když odpovědi existují, většinou je nechceme slyšet.
„A proč mám pupínek právě dneska?“
DOSPĚLOST
„Proč musím vstávat?“
„Proč jsem pořád unavená?“
„Proč nemám na nic čas?“
„Proč to vlastně dělám?“
„Proč se věci nevyvíjejí tak, jak jsem si představovala?“
Otázky zůstávají. Ale úplně se mění jejich váha. Už se neptáme ze zvědavosti.
Ptáme se, protože hledáme směr. A někdy i proto, že hledáme smysl. A občas zjistíme, že odpověď existuje, jen není taková, jakou jsme si přáli.
„Proč jsem si myslela, že jako dospělá budu mít všechno pod kontrolou?“
VZTAHY
„Proč mě neposlouchá?“
„Proč říkám ‚nic‘, když myslím všechno?“
„Proč se hádáme kvůli úplným blbostem?“
„Proč si pamatuju rozhovory z roku 2015, ale nevím, kam jsem dala klíče?“
Ve vztazích „proč“ dostává úplně jiný rozměr. Méně logiky. Více emocí. A někdy i více humoru.
„Proč si myslí, že má vždycky pravdu, když vím jasně, že ji nemá?“
TĚŽŠÍ MOMENTY
„Proč se to stalo?“
„Proč zrovna mně?“
„Proč to bolí tak dlouho?“
„Proč některé věci nejdou vrátit zpátky?“
A pak přijdou chvíle, kdy „proč“ ztichne. Ne proto, že by zmizelo. Ale proto, že na něj neexistuje odpověď, která by stačila. A tak se s ním člověk učí existovat.
„Proč se život nikdy neptá, jestli na to zrovna máme sílu?“
STÁŘÍ
„Proč jsem se tím tehdy tak trápila?“
„Proč jsem měla pocit, že všechno musí být dokonalé?“
„Proč jsem si myslela, že všechno musím pochopit hned?“
A pak přijde období, kdy se „proč“ přestane tlačit dopředu. Už není tak hlasité.
Už se nedožaduje odpovědi. Jen občas tiše prolítne hlavou.
Některé otázky tu nejsou proto, aby byly vyřešené, ale aby nás něco naučily.
Třeba zpomalit. Vnímat. A být víc tady a teď.
Že život není skládačka, kterou musíme celou pochopit, abychom ji mohli žít.
