Článek
Už jste se někdy přistihli při myšlence: „Tak teď by mě zajímalo, co si myslí.“ A vzápětí vás napadlo, že možná ještě důležitější je, že oni neví, co se právě teď honí hlavou vám?
Návštěva „jen na chvilku“
Co říkáme nahlas: „Jasně, pojďte dál.“
Co si myslíme: „Dobře. Takže rychle uklidit stůl, schovat prádlo ze židle, zapnout kávovar, připravit něco na zub a psychicky se připravit na návštěvu, která bude dlouhá přibližně jako zimní olympiáda.“
„Já tě jen na chvilku zdržím.“
Co říkáme nahlas: „V pohodě.“
Co si myslíme: „Ano. Na chvilku. Takže zhruba tak dlouho, než mi vystydne kafe, zapadne slunce a já začnu přemýšlet, jestli jsem mezitím neměla čas vystudovat vysokou školu.“
„Ukážu ti pár fotek.“
Co říkáme nahlas: „Jasně.“
Co si myslíme: „Slovo pár tady evidentně znamená kompletní archiv od roku 2007 včetně detailních záběrů každého jídla, ručníku v hotelu, cizích lidí a tří téměř identických západů slunce.“
„Něco ti rychle řeknu.“
Co říkáme nahlas: „Jasně.“
Co si myslíme: „No výborně. Takže přibližně čtyřicet minut, tři odbočky do historie lidstva, dvě věci, které s tématem vůbec nesouvisí a jeden bonusový příběh z roku 1997. Já si tady zatím symbolicky zestárnu o pár let.“
„Neboj, já přesně vím, kde to je.“
Co říkáme nahlas: „Dobře.“
Co si myslíme: „Takže teď budeme dvacet minut jezdit v kruhu, třikrát se vrátíme na stejné místo, dvakrát projedeme okolo stejného stromu, projedeme polní cestu, která nikam nevede a nakonec někdo slavnostně vytáhne navigaci.“
„Je to jednoduché.“
Co říkáme nahlas: „Aha.“
Co si myslíme: „Ano, jednoduché. Tak jednoduché, že jsi to právě vysvětlil/a tak sáhodlouze, že by to stačilo na kratší esej se dvěma výjimkami, jednou tabulkou, ve které se nikdo nevyzná a větou ‚"to se nedá úplně popsat“. Přesně takhle si představuju jednoduchost.“
„Můžeme si o tom dát krátký meeting.“
Co říkáme nahlas: „Dobře.“
Co si myslíme: „Jasný, jako vždy. Takže se teď deset lidí sejde v jedné místnosti, aby čtyřicet minut řešilo něco, co šlo napsat do jedné věty v e-mailu.“
„Kdo by se toho mohl ujmout?“
Co říkáme nahlas: (ticho)
Co si myslíme: „Hlavně nezvedej oči. Skoro nedýchej. Dívej se do okna. Kamkoliv. Klidně předstírej, že studuješ strukturu dřeva na stole. Třeba si tě nevšimne“
„Pojď, představím tě.“
Co říkáme nahlas: „Ahoj. Ráda vás poznávám.“
Co si myslíme: „Jejda. Takže zazní jména, které si můj mozek uloží přibližně na dobu trvání jednoho mrknutí. A zbytek večera budu přikyvovat a modlit se, abych ty lidi nepotřebovala oslovit.“
Restaurace
Číšník se usměje a řekne: „Chutnalo?“
Co říkáme nahlas: „Ano, bylo to výborné.“
Co si myslíme: „Ano, bylo to dobré. Jen bych ráda věděla, jestli ta porce byla dětská, testovací nebo symbolická.“
Obchod
Prodavač u pokladny: „Máte naši věrnostní kartičku?“
Co říkáme nahlas: „Nemám.“
Co si myslíme: „Nemám. A kdybych měl kartičku do každého obchodu, kam jsem kdy vstoupila, musela bych jezdit do obchodů s diplomatickým kufříkem.“
U doktora
Sestra otevře dveře a řekne: „Dnes už další pacienty nestihneme.“
Co říkáme nahlas: „Aha.“
Co si myslíme: „Tak to je super. Několik hodin jsem tu seděla, vyslechla celou rodinnou anamnézu paní od vedle od roku 1983, přečetla všechny plakáty a letáčky o prevenci a téměř se sžila s místním fíkusem a teď se dozvím, že mám přijít zase za měsíc.“
Třídní schůzky
Večer. Přijedete ke škole. Parkoviště plné. Kroužíte kolem budovy jako satelit kolem planety. Nakonec zaparkujete o tři ulice dál. To už jste mohli jít rovnou pěšky. Přijdete do školy. V šatně fronta. Na chodbě fronta. Před třídou fronta. Mezitím vyslechnete tři příběhy cizích maminek o tom, jak jejich dítě doma miluje matematiku, čte dobrovolně encyklopedie a ve volném čase pravděpodobně vynalézá nový druh pohonných hmot.
Po čtyřiceti minutách se konečně dostanete na řadu.
Učitel se podívá do papírů a řekne: „Vaše dítě je v pohodě.“
Co říkáme nahlas: „Dobře, děkuju.“
Co si myslíme: „Takže jsem neměla kde zaparkovat, vystála jsem tři fronty, vyslechla čtyři životní příběhy a absolvovala logistickou operaci velikosti menší vojenské mise, abych se dozvěděla přesně tohle.“
Během života jsme se naučili jednu důležitou věc: ne všechno, co nám projde hlavou, je potřeba říkat hned nahlas. Protože kdybychom to dělali, většina běžných konverzací by skončila přibližně po třech větách, jednom trapném tichu a několika velmi překvapených výrazech.
