Článek
Nevím, kdo ho vymyslel, nebo kde je napsaný.
Ale vím, že funguje spolehlivěji než budík, počasí i sliby typu „jdu jen na jedno“.
Zákon schválnosti.
Neviditelná síla, která řídí běžný život tak, aby byl o něco složitější, než je nutné.
Ne o moc. Jen tak akorát, aby si člověk řekl:
„To si ze mě děláš srandu, ne?“
Tenhle zákon se většinou neprojevuje při velkých věcech. Ten si vybírá drobnosti. Každodenní situace. Okamžiky, kdy:
- spěcháš
- zařizuješ něco důležitého
- potřebuješ klid
- nebo chceš jen tiše existovat
A přesně tehdy zasáhne. Je to totiž jediný zákon, který funguje pokaždé, když se to nejméně hodí.
„Zákon časové roztažnosti a univerzálního zdržování“
Když spěcháš, vesmír tě zpomalí.
Když nikam nepospícháš, všechno běží hladce jak reklama na ideální život. Zelená vlna. Lidi chodí svižně. Klíče jsou tam, kde jsi je položila. Nikdo nic nechce.
Dokonce i mikrovlnka ohřeje jídlo rovnoměrně. Ponožky vytáhneš z pračky v páru.
Víko od krabičky sedí na první pokus.
Ale jakmile máš čas „tak tak, sotva stíháš“ nebo řekneš „jen rychle vyběhnu“, realita si vezme helmu a chrániče:
- člověk před tebou jde tempem filozofa na procházce s doutníkem v ústech
- klíče nejsou ani v kabelce ani v zámku ani nikde
- spadnou závory na přejezdu a semafor bliká červeně
- a samozřejmě potřebuješ čůrat
A i kdyby ses rozkrájela, svět se rozhodl jet v režimu „pomalé pondělí“.
„Zákon okamžité dostupnosti v nejnevhodnější dobu“
Telefon zazvoní vždy ve špatnou chvíli
Celý den nic. Ticho. Takové to ticho, co doma zažiješ tak dvakrát do roka, jako při státní návštěvě, kdy i příbory vědí, že teď se necinká. Mír, jako při meditaci, kdy se snažíš dosáhnout vnitřního klidu a možná i osvícení. Klid tak hluboký, že slyšíš vlastní myšlenky… a trochu tě to znervózňuje.
Ale jakmile:
- si sedneš na záchod
- dáš si první sousto jídla
- vlezeš do sprchy
- nebo máš ruce od těsta, barvy nebo krému
CRRRRRRRR
A ne, není to reklamní sdělení. Je to někdo, kdo nutně potřebuje mluvit. Teď. Hned. A většinou dlouho.
Když čekáš důležitý hovor? Nic. Když jsi indisponovaná, nahá nebo s plnou pusou? Volají všichni.
„Zákon noční mentální aktivity bez svolení“
Čím víc potřebuješ spánek, tím víc má mozek potřebu něco žvanit.
Jsou noci, kdy tě druhý den nic nečeká. Žádný plán. Žádná odpovědnost. Žádná událost, na které záleží. Lehneš si. Zavřeš oči. A spíš jak mimino. Klidně osm hodin. Mozek se chová jak slušně vychovaný host.
Ale jakmile tě zítra čeká něco důležitého pohovor, důležitá schůzka, vystoupení, nebo jen den, kdy by ses fakt potřebovala vyspat, v tu chvíli se mozek rozhodne, že je čas na konferenci.
Mozek:
„Hele pamatuješ tu trapnou věc z roku 2009?“
Najednou se otevře archiv:
- rozhovory, které se nestaly, ale měly
- odpovědi, které tě napadly o šest let později
- existenciální otázky typu „Co to vlastně dělám se svým životem“
- a hlavně scénáře, jak by se mohlo pokazit úplně všechno
Tělo leží. Oči zavřené. Ale hlava má poradu.
A čím víc chceš spát, tím víc mozek jede režim:
„Pojďme to ještě všechno probrat. Teď je ideální čas.“
2:13.
2:47.
3:26.
A ráno? Mozek mlčí jak přistižený puberťák.
„Zákon lokalizační neviditelnosti důležitých věcí“
Věci co jsou viditelné jen tehdy, když je nepotřebuješ.
Existují věci, které doma normálně překáží. Stokrát o ně zakopneš.
Přehazuješ je z místa na místo. Přemýšlíš, proč tu vlastně ještě jsou.
Ale nepotřebuješ je.
A pak přijde ten okamžik, kdy tu věc fakt potřebuješ. Chceš ji někomu dát. Nebo ji nutně použít. Teď. Hned.
A v tu chvíli, jako by se otevřel portál do jiné reality, kde se shromažďují všechny:
- nabíječky
- důležité papíry
- klíče
- nůžky
- a přesně ta věc, co „tu přece ještě před chvílí byla“
Projdeš byt třikrát. Otevřeš šuplíky, které s tím nemají absolutně nic společného.
Podíváš se i tam, kde víš, že to absolutně být nemůže. A u toho probíhá rituál. Takové to tiché, soustředěné brblání, které se postupně mění v seznam slov, co by se neměla říkat nahlas, ale říkají. Protože to pomáhá.
„No kde to sakra je…“
„To není možný…“
„To si ze mě někdo dělá…“
„Já se z toho…“
A čím víc nadávek, tím víc roste pocit, že ta věc to dělá schválně. Že někde sedí, čumí na tebe a říká si: „Hledej. Baví mě to!“
A pak to najdeš. Na místě, kde to leželo celou dobu. Viditelně a drze.
„Zákon gravitační přitažlivosti namazaných stran“
Gravitace je jen zástěrka. Vesmír totiž miluje omáčky.
Když ti spadne suchý rohlík, dopadne na zem jako baletka na premiéře Národního divadla. Lehce. Téměř beze zvuku. Elegantně se otočí, přistane na boku, pak se jemně překulí na tu správnou stranu a ještě to vypadá, že se omlouvá, že obtěžoval podlahu. Gravitace se chová slušně. Fyzika má také vychování. Vesmír drží etiketu.
Ale jakmile máš chleba s máslem? A děsně se těšíš, protože máslo si dáváš jen v neděli.. čas se zpomalí.
Ruka se natáhne, ale víš, že už je pozdě. Chleba se otáčí ve vzduchu jak dramatická scéna z akčního filmu. Vidíš ten pohyb zpomaleně. Tu nevyhnutelnost. Ten osud.
A dopadne. BUM! Máslem dolů.
S takovou jistotou, jako by to měl snad nacvičené. Jako by dole čekala podlaha a šeptala: „Sem. Sem to plácni.“
A když je na tom ještě marmeláda? Tak samozřejmě marmeládou dolů.
Ideálně na koberec, který jsi včera luxovala, dnes ráno znovu a zítra plánovala to konečně neřešit.
Po letech výzkumu, pozorování a několika zbytečných nervových zhrouceních jsem dospěla k závěru:
Vesmír není proti nám. Ale má velký smysl pro humor a jen občas projde kolem a zavadí loktem o realitu. A my tomu říkáme náhoda nebo blbej den.
A uprostřed toho všeho stojíme, držíme hadr, mobil, nervy na pochodu
a snažíme se tvářit, že to máme pod kontrolou. Nemáme.
Ale máme jednu výhodu.
Můžeme si u toho aspoň zanadávat, po letech se tomu zasmát a příště si ten chleba namazat nad talířem.
