Článek
Říká se, že když si člověk myslí, že už ho v životě nic nepřekvapí, měl by se podívat do kalendáře — vesmír mu většinou posílá update verzi „Tak teď si drž gatě“. A protože já mám už stomii (pro nezasvěcené: stomie je vývod na břiše, protože tělo nemůže fungovat klasickou cestou- technická vychytávka moderní medicíny) a pár těch operací za sebou, rozhodl se vesmír, že mi přihodí ještě hallux a fofrklacky. Ať je víc chaosu. A teď pátý den po operaci vám o tom píšu, dokud je to čerstvé.
Operace měla být rutina. HAHA.
Musela jsem na operaci halluxu, protože moje noha už pálila, jak kdybych chodila po lávové dráze v Mordoru. A protože už jsem to jednou absolvovala, říkala jsem si:
„Jasné, Horajdo, to dáš. Dyť už víš, do čeho jdeš.“
HAHAHAHAHA.
Doktor před sálem:
„Tak jsme se rozhodovali, co s vámi provedeme, nejdříve napravíme palec a za rok přijdete znova a napravíme další tři prsty.“
Já: „COŽEEEEE?“ Oči vyvalený.
On: „No tak to uděláme radši najednou, co?“
Takže palec opravený a další prsty přibalený jako bonus k nákupu.
Bolest? Na tu se mě ptá každý.
No asi takhle: Jako když vám na nohu spadne námořní dělo a nechce se mu pryč.
Druhý den dopoledne: (což nebylo ani 12 hodin po operaci)
„Páčko, jdete domů! Potřebujeme vaši postel.“
Já: „Vážně… T E Ď?“
Jako kdo by nepospíchal z nemocnice domů? Nikdy jsem tam nechtěla být ani minutu navíc. Ale tohle mi přišlo fakt hodně brzy. Fakt jsem si říkala: „A tohle dám jako JAK?“ Ale mozek jako by se přepnul do nějakého módu „cesta dom“.
Můj mozek: „Přepínám do módu ‚přežij, jinak zemřeš!“
Noční výlety
Když se vám chce čůrat, snažíte se to potlačit. Přemlouváte vlastní mozek:
„Nepotřebuju. Vydržím. ROZHODNĚ NIKAM NEJDU.“
Za 10 minut: „No jasný, tak jdu.“
Mimochodem jsem zjistila, že naše WC je nízko. Ne jako to super WC v nemocnici. Hodně nízko. Takhle nízko jsem snad ještě nikdy v životě neseděla. To není WC, to je poklona japonskému císaři a ještě na jedné noze.
A když se konečně doplazím zpět do postele zničená jak po šestnáctihodinnové směně v dolech, lehnu si a snažím se s tou haxnou uvelebit.. ozve se měšec:
„HAHAHAHA, spát? Teď? Zapomeň. Drž si berle. Startujeme výměnu!“
Tak se belhám zpět do koupelny, jako kamzík s poruchou rovnováhy. V koupelně mám od operace židli, ať mám obě ruce volné. A připravím si vše k výměně. Jo tak to jsem si jen myslela, že všechno. Až na tu jednu věc, která mi samozřejmě chyběla přesně ve chvíli, kdy byla nejdůležitější. A v tu chvíli jsem slyšela v hlavě Hitchcockovu nejslavnější melodii z hororu. Nevěděla jsem jestli brečet nebo se smát.
No a skákání po jedné noze zpátky do ložnice po této výměně? Olympijský výkon. Kdybych mohla, tak se plazím. Ale přežila jsem a spala skoro až do rána. Tedy asi sedm minut vždy mezi bolestmi.
Fofrklacky: moje dvoumetrové katany, které bojují proti mně
Berle nejsou moje pomocnice. Berle jsou zbraň hromadného ničení.
Kam je dám, tam spadnou. O co je opřu, to zničí. Kde je položím, tam překáží.
Já jsem s nimi něco mezi:
– novorozeným teletem,
– turistou, co se poprvé učí lyžovat,
– a vosou, která nabourala do okna.
Přísahám, že žijou vlastním životem.
Kočky: gang, který ignoruje zákony fyziky i zdravého rozumu
Když říkám, že mám doma tři kočky, tak tím myslím tři stíhačky, které se rozhodly, že mám v životě málo pohybu.
Přijdu z WC, unavená jak kdyby mě někdo mlátil bochníkem chleba dvě hodiny v kuse. Chci padnout na gauč. Na gauči leží kočka. A já ji nechci rozplácnout jak palačinku. Takže málem zabiju sama sebe.
Moje noha mezitím křičí:
„Tohle jako fakt NE! Jiná noha nebude!“
Jednou jsem také shodila kočičí misku plnou granulí. Granule letěly tak daleko, že jsem se bála, že trefí pošťáka před domem.
Domácí olympiáda: skákání po jedné noze jako exotická gazela
Skáču po jedné noze. Jo. Dělám to tak často, že bych mohla trénovat na Letní olympiádu 2028.
Od stolu k francouzským dveřím → tři skoky tam a tři zpátky. A to je důležité vědět, protože kočky chtějí ven a dovnitř asi 64× za hodinu.
Já skáču jak kobylka, co má ADHD. Péťa mezitím běhá také otevírat.
Kočky: „Zase jsme si to rozmyslely…“
JAKMILE VSTÁVÁM Z GAUČE:
Pokaždé se ozve Péťova věta: „Kampak ses vypravila?“
Asi si ji nechám vytisknout na tričko.
Péťa mezitím vaří obědy, čajíčky a pere myčku (ano, „pere“ ), je tak skvělá hospodyňka, že by ho přijala i televize do pořadu o vaření a domácích mazlících. Jen pračka.. ten čudlík zatím nedal. Zkusil. Nedal. Osudově selhal.
Pět dní. Jedna noha. Jeden měšec. Kočičí gang. A pořád žiju.
Za pět dní jsem zažila víc chaosu než průměrná domácnost za rok. Někdo cestuje do hor. Někdo k moři.
Já cestuju mezi gaučem, koupelnou, ložnicí a kočkama — a stejně je to vzrušující. I s bolestí, fofrklackama, kočkama co mě chtějí zabít a měšcem co si dělá, co chce.. jsem pořád to samý stvoření, co se směje.
