Článek
Existují věty, které se v životě objevují pokaždé, když už člověk nemá úplně kapacitu na další moudro. Jsou krátké, dobře míněné a předávají se z generace na generaci, skoro jako rodinné stříbro. Říká je rodina, kamarádi, známí, ale klidně i lidé, kteří vás vidí poprvé v životě a mají pocit, že teď nastal jejich okamžik zazářit.
Jsou to kouzelné formulky. Ne proto, že by něco vyřešily. Ale proto, že se objeví vždycky s absolutní jistotou.
„To chce klid a nohy v teple“ je asi nejznámější ze všech kouzelných formulí, alespoň mě se zdá, že ji slýchám opravdu nejčastěji. A možná i proto, že se tváří, že se hodí skoro na všechno. Ale vlastně na nic konkrétního.
„Zkus se na to dívat pozitivně.“
Ano. Určitě. Hned, jak mi někdo vysvětlí, co přesně znamená „pozitivně“.
Tahleta věta ke mně většinou dorazí ve chvíli, kdy už světlo na konci tunelu není vidět ani s baterkou. A já, jako rozená „optimistka“ – psáno v uvozovkách, protože optimista jsem nebyla, nejsem a nebudu ani v příštím životě – se tímhle heslem prostě řídit neumím.
Můj mozek nejede pozitivní scénáře. Můj mozek píše jen ty černé. Detailní. S dokonalou zápletkou, dvěma až třemi pokračováními a několika alternativními konci, z nichž žádný není úplně dobrý. Takže i kdyby mi tuhle radu zopakovalo deset lidí po sobě, výsledek je stejný. Nevidím řešení. Vidím všechny možné průšvihy, které by se mohly stát. Kdyby tak pozitivní scénáře nevypadaly vždycky jako sci-fi, nebo kdybych tak měla v hlavě filtr na optimismus.
„Nemysli na to.“
Moje absolutní topka. Protože… vážně?
A nebyla by k tomu ještě příručka?
Nebo letáček s podrobným popisem a týdenní školení na Šumavě?
Návod typu: krok jedna – vypněte mozek?
Opravdu? Existuje snad někde na těle čudlík, kterým se dá vypnout myšlení aspoň na chvíli? Jestli ano, tak můj je evidentně rozbitý. Můj mozek si žije vlastním životem.
A nejvíc se mu daří v noci. Ve chvíli, kdy si lehnu a zavřu oči tak on si řekne:
„Tak. Teď si to všechno projedeme znovu. Pomalu a ještě pozpátku.“ Kdyby byl mozek ochotný spolupracovat.
„Ono to nějak dopadne.“
Vážně? Tak to jsem fakt nečekala.
Ano, každá situace nějak dopadne. To víme všichni. Ale co je tohle vlastně za hlášku?
Říct někomu, kdo zjevně nevidí žádné východisko, že „ono to nějak dopadne“, je asi stejně užitečné jako říct mu, že Země obíhá kolem Slunce. Je to pravda.
Ale v danou chvíli naprosto k ničemu. Kdyby „nějak“ nebyla tak děsivě neurčitá možnost.
„Peníze budou a my nebudem.“
Tahle věta se objevuje hlavně ve chvíli, kdy váháte, jestli si něco koupit, protože vám to přijde třeba drahé, nebo potřebujete nutně koupit něco jiného.
A většinou přiletí od někoho, kdo má… peněz dost.
Já tu větu chápu filozoficky.Jenže můj bankovní účet ji chápe hodně doslovně. A do filozofie se mu většinou nechce.
„Hlavně se teď nestresuj.“
Opět krásně míněná rada. Ale téměř neproveditelná.
Nestresovat se ve chvíli, kdy:
– vám není dobře, něco vás bolí
– nestíháte
– nebo máte pocit, že už jedete z posledních sil
…je asi jako říct člověku v lijáku, aby prostě nezmokl. Ideálně ještě s dodatkem, že kdyby se víc snažil, možná by to šlo. Stres totiž nemá vypínač. Je to spíš spolubydlící, který se nastěhoval bez ptaní.
„To chce čas.“
A teď pozor. Tohle je rada, o které vím, že funguje.
Čas je mocná čarodějka. Spoustu věcí umí obrousit, zmenšit, otupit nebo alespoň miimalizovat. Má to ale jeden drobný háček.
Funguje až za čas. Ve chvíli, kdy se něco děje, je čas přesně to, co nemáte.
Je to trochu jako kdyby vám někdo při požáru řekl, že za pár let už tu stejně nic hořet nebude.
Pravda. Pomoc žádná.
Možná tyhle věty nejsou špatné.
Možná jen přicházejí ve chvíli, kdy na ně ještě nejsme připraveni.
A možná by někdy úplně stačilo říct:
„Hele, to je fakt blbý. Dáš si čaj?“
