Článek
Říká se, že v některých domácnostech nosí kalhoty muž. V jiných zase žena.
U nás doma kalhoty nenosí nikdo. Protože tu vládne black gang.Tři černé kočky. Tři osobnosti. Tři přístupy k moci — diktatura, pasivní agrese a tichá manipulace.
A já? Oficiálně majitelka domu.
Neoficiálně:
- kuchař
- topič
- dveřník
- noční matrace
- a osoba odpovědná za včasné vydání tuňáka.
Kdysi jsem si myslela, že si pořizuji mazlíčky. Takové ty měkké, chlupaté bytosti, co se tulí, vrní a dělají člověku radost. Dnes už vím, že jsem podepsala pracovní smlouvu. Jen mi nikdo nedal přečíst podmínky. A kdyby mi je někdo přečetl, stálo by tam:
Pracovní doba: nepřetržitě
Náplň práce: všechno
Práva: žádná
Odchod z pozice: není možný
Jídlo je obřad
Každý den v pět hodin sedí black gang u ledničky a kouká na hodinky. Ne jako kočky, ale jako komise z ministerstva výživy.
Ten pohled říká:
„Podle interních předpisů má být v tuto chvíli vydána dávka tuňáka. Granule na dně misky? To je historický materiál. To se neeviduje. To my žrát nebudem. “
Ráno je to ještě lepší. Člověk se probudí. Má dvě potřeby:
- WC
- kafe
Kočky mají jednu:
„JÍDLO TEĎ HNED, NEBO ZEMŘEME A BUDE TO NA TEBE.“
Takže mé první kroky dne nevedou do koupelny, nebo k lince. Vedou k miskám. Protože jinak by se ten řev dal použít jako nouzová siréna pro celou vesnici.
A když je dojedeno? Myslíte, že už bude klid. Ne.
„A mlíčko by nebylo?“
Kočičí logika:
Plná miska není jídlo. Jídlo je jen to, co bylo právě slavnostně naservírováno osobním personálem.
Spánek?
Večer otevřu dveře ložnice. Rozárka a Jůlie odcházejí se mnou spát.
Rozárka si jde lehnout na nejvyšší skříň. Říkám tomu, že jde „spát do věže“, protože odtud má přehled nad svým královstvím.
Jůlie si lehne ke mně. Hlavou přesně na moji ruku. A já se tímto oficiálně měním ve polohovací pomůcku.
Celou noc se nesmím pohnout. Nemůžu otočit ruku. Nemůžu změnit polohu. Nemůžu existovat.
Ráno vstávám:
- zmuchlaná
- ruka odkrvená
- a s pocitem, že jsem byla součástí experimentu na lidskou výdrž
Ale kočky? Ty se vyspaly krásně.
Někdy se navíc probudím a první, co vidím na tomto světě, je kočičí zadek.
Kočičí logika:
Člověk neleží v posteli. Člověk je matrace s tepem.
Osobní prostor
Čtu si knihu. Kočka si lehne mezi mě a knihu. Dělám něco na mobilu. Kočka si lehne mezi mě a mobil.
A ten ocas. Ten chlupatej, neodbytnej ocas, který se vždycky nějakým záhadným způsobem ocitne přesně v mém obličeji.
Rozárka ta chce hladit.. pořád.
Když ji nehladím:
- dívá se mi do očí
- začne mňoukat
- a pak se začne o moji ruku hladit sama
Jůlie dává hlavičky.
Něžně. Opakovaně. Systematicky.
Ale běda, když já se rozhodnu, že ji vezmu do náruče. Vystřelí jak namydlenej blesk. Protože teď zrovna ona nechce.
Kočičí logika:
Mazlení je povinné. Ale jen když ho zahájí kočka.
Dveře
Jedna kočka sedí uvnitř. Hypnotizuje dveře. Druhá sedí venku. Dělá totéž.
Otevřu dveře. Jedna jde dovnitř. Druhá ven. Moje sestřenka Jiřka tomu říká „Výměna koček“
Přeskočí se. Zatočí. Vymění si pozice. Myslím, že s tímhle cirkusovým číslem bychom udělaly díru do světa.
A večer když je tma je to ještě lepší. Vidím za dveřmi jednu kočku. Otevřu.
Dovnitř vběhnou všechny tři. Jako by měly poradu:
„Ty tam sedni. Donuť ji otevřít. My vběhnem rychle dovnitř“
Když nereaguji hned na hypnotizování dveří, „zvoní“ na žaluzie. Ty potvory dlouhodobým zkoumáním přišly na to, že kvůli záchraně žaluzií okamžitě vyskočím a otevřu dveře.
Kočičí logika:
Dveře nejsou průchod. Dveře jsou strategický nástroj k „vysírání“.
Osobnosti
Júlie - „Všechnosněd“
Ostatní kočky přinesou myš ke dveřím:
„Tady máš myš. Dej sem pamlsek.“
Jůlie? Tu myš sežere. A pak se pobleje.
Kočičí logika:
Všechno je jídlo. A některé věci jsou jídlo i podruhé.
Rozárka – královna zakázaných míst
Na stole je volných deset centimetrů čtverečních mezi kalendářem a počítačem.
Rozárka:
„Tam se vejdu. Tak co bych se tam nenacpala. “
Má zakázáno lézt na stůl. Což znamená, že tam samozřejmě je pokaždé, když se vrátím domů.
Kočičí logika:
Zakázané místo = VIP zóna.
Čertík - madam de Pompadour
Nejelegantnější. Nejchytřejší. Nejstarší.
Sedí Péťovi na místě. Péťa přijde. Řekne: „Čertík.“
Ona se zvedne a místo mu uvolní. Mňoukne. A někde v tom zvuku je věta:
„Hele. Pamatuj, kdo ti to dovolil.“
Nebo stojí u topení. Dívá se na Péťu.
„Běž zatopit. Protože na studený topení si já lehat nebudu.“
Kočičí logika:
Lidé topí. Kočky rozhodují, kdy je topení dostatečně teplé.
Někdy, když už po stošedesátésedmé za den otevírám dveře, plním misky, nehýbu se, protože na mně někdo spí, a přemýšlím, kdo tady vlastně komu slouží… dojde mi jedna věc.
Já si možná myslím, že mám kočky. Ale kočky si jsou naprosto jisté, že mají mě.
A co je nejhorší? Že mají pravdu.
A zítra v pět se zase sejdeme u ledničky na poradu.
