Článek
Říká se, že nemocnice je místo, kde se člověk uzdravuje. No – možná. Ale hlavně je to místo, kde se naučíte nové formy trpělivosti, improvizace a především… vynalézavosti. Když jste tam po několikáté, začnete mít pocit, že by vám měli dát věrnostní kartičku – pět pobytů a šestý zdarma, ideálně s výhledem na park. Jsou lidé, kteří objíždějí hotely a wellnessy po celé republice. A pak jsem tu já — expertka na nemocnice. Od Aše po Pelhřimov (zatím), od interny po chirurgii. Kdyby existoval cestovatelský pas s razítky z jednotlivých oddělení, mám ho dávno plný a už bych čekala na další sérii.
Zjistíte, že v nemocnici se čas chová úplně jinak. Ráno trvá pět hodin, noc tři dny a vizita vždy přesně tolik, co by trval váš nejdelší dotaz. A když se konečně snažíte usnout, ozve se z vedlejší postele paní, která ve snu právě zachraňuje svět… nebo vás volá na kafe.
Spánek? Science fiction.
Spánek po operaci je krásná teorie, kterou okamžitě zničí realita. Protože sotva zavřeš oči, vběhne „sestřička“ (říkejme jí ségra) s otázkou: „Tak jak se spinkalo?“
No… kdybych spala, tak ti to povím.
A když už náhodou na chvíli usneš, probudí tě paní vedle. Buď chrápe, jak motorová pila, nebo vede rozhovor s Ježíšem, nebo prostě jen křičí ze spaní: „Neberte mi kabelku!“ A i kdybys to všechno zvládla, světlo z chodby ti pálí do očí jako z reflektorů na diskotéce. Takže místo snění o tropickém ráji si připadáš jako DJ v devadesátkách.
Léky, které měly zůstat v laboratoři
Jednou mi dali na bolest něco tak silného, že jsem měla halucinace. Byla to zábava, viděla jsem spousty hezkých věcí — až do chvíle, kdy jsem sestře řekla, že je kráva. Když mi to pak vyprávěla se smíchem, chtěla jsem se propadnout pod postel a tvářit se, že jsem zabloudila z jiné dimenze. Aspoň že humor jí zůstal – jinak by mě asi přivázali k posteli a dali další dávku „šťastného séra“.
Nemocniční gastronomie aneb beton na talíři
Jedno z prvních jídel po operaci břicha a vyvedení stomie? Betonová bramborová kaše. A teď nemyslím metaforicky – v té kaši opravdu stála lžíce. Myslela jsem, že jsem dostala stavební směs a omylem to snědla. Ale víte, co je ironie? Že největší radost jsem měla ze svačiny: suchý rohlík a bílá káva. Doma bych tomu nedala ani šanci. Ale tady? Delikatesa století! Michelin by zaplakal.
Vizita – nejkratší rozhovor dne
Na vizitu se člověk těší celý den. Protože to je ta chvíle, kdy se můžeš zeptat, jestli už můžeš domů.
„Můžu domů?“ – „Ne.“
„A dneska můžu?“ – „Ne.“
„A zítra by to třeba šlo?“ – „Uvidíme podle výsledků.“
A tak to jede dokola. Jako oblíbená písnička, kterou nikdo nechce slyšet, ale rádio ji pouští pořád dokola.
Malé radosti nemocničního života
Pod polštářem mám plyšáka navoněného aviváží. Ne kvůli sentimentu, ale proto, že mi aspoň trochu voní po domově. A jo, čichám k němu. Jako závislák. Ale pst, nikomu to neříkejte. Když už mě konečně pustí z postele, procházím se po chodbě, koukám z okna, stojím u dveří, chodím do koupelny jen tak… prostě zabíjím čas. A pak kouknu na hodiny v domnění, jak moc času jsem zaplácla. Uplynulo pět minut. Bravo.
A pak jsou tu „ségry“
Ty ženy v bílém, co mají nervy z oceli a úsměv, který se objeví i po dvanáctce, když by většina z nás brečela do kávy. Jedna ti píchne injekci s větší přesností než snajper, druhá ti vrazí teploměr, než stihneš říct „dobré ráno“. Ale přesto – ony jsou ten důvod, proč to člověk přežije. A proč se i mezi pípáním přístrojů a šustěním erárních prostěradel občas směju.
