Článek
Narodila jsem se ve městě. Vyrostla jsem mezi domy a paneláky v prostředí, kde si lidé navzájem nepůjčují cukr a jména sousedů zjišťují až při vyúčtování služeb.
Už jedenáct let žiju na vesnici. Tady se ví, komu patří ten velkej bílej pes, co pořád zdrhá, kdo má nové auto a kde ho koupil a kdo přijel domů o deset minut později než obvykle.
A postupně jsem pochopila, že rozdíl není jen v krajině. Rozdíl je v tom, jak lidé reagují na úplně obyčejné situace.
Doprava
Ráno před cestou do práce.
Měšťan: „Sakra, zase budu stát hodinu v tý nekonečně dlouhý koloně.“
Vesničan: „Jestli to namrzlo, to esíčko za lesem dneska zas nedám.“
Porucha auta
Když auto odmítne spolupracovat.
Měšťan: „Doprčic, zas to nejede. Kde mám to číslo na odtahovku?!“
Vesničan: „Jejda, ono to zase nejede. Nevadí. Zavolám Frantovi. Do pěti minut je tu.“
Na vesnici se totiž vždy vyskytuje člověk, který opraví všechno. A když ne, zná někoho, kdo zná někoho, kdo to opraví.
Hospoda
Večer doma.
Měšťan: „Jdu do hospody, Tonda má narozeniny.“ (A žena stejně ví, že má letos Tonda už třetí.)
Vesničan: „Ježkovo voko, jdu pozdě do hospody. Co jim řeknu? Kohoutek jsem opravoval už minule.“
Na vesnici totiž k pozdnímu příchodu do hospody potřebuje člověk řádnou omluvenku.
Když dojdou zásoby
Těsně před nedělním pečením
Měšťan: „Nemáme cukr. Tak koláč se bude péct až zítra.“
Vesničan: „Nemáme cukr. Skočím k sousedce.“
A člověk se vrátí s cukrem, koláčem od sousedky a informacemi z vesnického zpravodaje za poslední tří týdny.
Přebytky
Lesy jsou plné hub
Měšťan: „Nasbírali jsme těch hub moc. Co s tím? Budu muset půlku vyhodit.“
Vesničan: „Koš s houbama nějak přetýká. Ale co. Dám Frantovi, Standovi a sousedce. Zbytek zavaříme.“
Na vesnici se totiž nic nevyhazuje. Maximálně se to přesune o dům dál.
Zvonění u dveří
Někdo zvoní
Měšťan: (neotevírá, nikoho nečeká a dělá, že není doma)
Vesničan: „Kdo to je?“ „Já.“ „Aha. Tak pojď dál.“
Balík
Kurýr přijede, když není nikdo doma
Měšťan: „Kurýr mi to zase nedoručil. Půl dne sedím doma a stejně přijel jindy než měl.“
Vesničan: „Pepo, balík je u Nováků. Kurýr ho tam nechal, když jsme nebyli doma.“
Večer
Z venku se ozve prapodivný zvuk
Měšťan: „Hele, co to bylo za divný zvuk?“
Vesničan: „Hele, slyšel jsi? Ježek, nebo srna. Nebo soused.“
Výpadek proudu
Když zhasne nejen světlo.
Měšťan: „Vypadla elektřina. Volám na ČEZ, co tam dělaj.“
Vesničan: „Mrkni z okna komu to ještě nesvítí? Je to po celý vesnici? Pro jistotu volám Tondovi, jestli jim to taky vypadlo.“
Holínky
Déšť, bláto a cesta ke kontejnerům.
Měšťanka (já): (netuší, co jsou holínky, nikdy je nepotřebovala)
Vesničanka (já): „Potřebuju nový holínky, podle nejnovější módy. Ať jsou epesní, kdyby mě někdo viděl.“
Protože na vesnici nikdy nevíte, koho potkáte, když vyběhnete s tříděným odpadem. A bláto rozhodně není důvod vypadat nedbale.
Hospoda jako servisní středisko
Když se doma něco porouchá.
Měšťan: „Zítra musím zavolat instalatéra.“
Vesničan: „Zajdu hned do hospody.“
Za dvacet minut ví, kdo opraví vodu, kdo přijde na elektřinu a kdo má doma náhradní těsnění. Na vesnici totiž hospoda není jen podnik. Je to servisní centrum života.
Ve městě si člověk vystačí s číslem na služby. Na vesnici si vystačí s lidmi. A já mám to štěstí, že znám oba způsoby. A taky jsem si za ty roky zvykla, že když se něco pokazí,
nejrychlejší řešení často nesídlí na internetu.
