Článek
Někteří lidé mají od přírody milý výraz.
Takový ten obličej, u kterého máte chuť se zeptat, jestli jste náhodou něco nevyhráli.
Já mám jiný. Můj obličej v klidu vypadá, jako kdyby:
- se právě stalo něco strašně strašného
- někdo zapomněl domácí úkol
- byla svědkem konce světa a přišla o všechny iluze
- nebo jsem dostala zprávu, že došla káva a svět pro mě tím pádem končí
Říká se tomu resting bitch face.
Já tomu říkám „můj normální obličej“. Lidi tomu většinou říkají „ty bláho, co se ti stalo?“
Když mě někdo vidí poprvé a nezná mě, často si pomyslí něco ve stylu:
„Ježkovo voko, co je tohle za blbku?“
Ne že bych byla nepříjemná. Já jsem jen… vizuálně znepokojivá.
Jedna z mých kamarádek mi asi po pěti letech přiznala, že když mě poprvé viděla po mém přestěhování na Včelákov, přesně tohle si o mně myslela. A já? Já si o ní myslela něco velmi podobného. Jen v jiném barevném provedení. Smály jsme se tomu. Hodně. Protože realita byla nakonec úplně jinde.
První dojem je totiž občas jako trailer na film, který slibuje horor, a pak zjistíte, že je to romantická komedie s divným začátkem.
Při práci ve škole to mám ještě lepší. Ráno držím dozor na chodbě u hlavního vchodu. Takže každý, kdo otevře dveře, vidí jako první mě. A můj „normální“ výraz.
Kolegyně Kačka mi jednou řekla, že když ráno otevře dveře a vidí můj obličej, má pocit, že:
- mi vymřela celá rodina
- končí civilizace, jak ji známe
- internet je pryč a to navždy
- a navíc je pondělí, brzy ráno a ještě v zimě
Jenže pak mě pozdraví. Já odpovím. Usměju se. A svět je najednou normální.
Jednou se mi to stalo i u pokladny v obchodě. Stojím tam. Mlčím. Mám můj naprosto normální obličej. Ten výraz, který vypadá, jako kdybych právě řešila rozpad civilizace, osobní křivdu a nedostatek pečiva v jednom balení.
Paní přede mnou se několikrát nervózně otočí. Pak znovu. Pak už si mě prohlíží tak intenzivně, jako kdyby čekala, že ji za chvíli obviním z trestného činu.
Nakonec to nevydrží a říká:
„Ježiši… já se omlouvám… já jsem si myslela, že jsem vás něčím naštvala.“ V tu chvíli mi dojde, že můj obličej je jako špatně naladěný program.
Chyba je na vašem přijímači. Můj obličej běží ve standardním režimu.Vysílání pokračuje. Tak se usměju a řeknu: „Ne, vůbec nic. Já jen takhle blbě koukám.“ Paní si viditelně oddychne. Usměje se. Svět je zachráněn a apokalypsa u pokladny se nekoná.
A já si znovu potvrzuji, že můj normální obličej je pro cizí lidi lehce ohrožující.
Pak je tu ještě jedna historka, kterou mi rodina nikdy neodpáře.
Jednou jsme jeli vyzvednout Kubíka na nádraží. Péťa vysmátý od ucha k uchu, objímačka, radost, pohoda. A já? Já měla svůj normální obličej jako vždy.
Nasedli jsme do auta. Kubík seděl vzadu. Celou cestu mlčel.
Když jsme přijeli domů, Kuba šel rovnou beze slov do kuchyně a schoval všechny nože. Protože prý… abych ho nezabila ve spánku.
Dodnes se tomu tlemíme. On nejvíc. Já hned potom.
Někdy se o mně říká, že jsem tichá. Ale opravdu jen někdy.
Ano.
Ale ne proto, že bych neměla myšlenky.
Spíš proto, že je nepouštím ven všechny najednou.
Když k tématu nemám co říct, tak prostě mlčím. Protože mi prostě přijde zbytečné plnit prostor zvukem jen proto, aby nebylo ticho. Ticho totiž není chyba v systému. Ticho je pauza.
Tuhle jsme to řešili v naší vesnické hospůdce. Péťa měl pocit, že se nebavím, a že by to mohlo našim kamarádům připadat neslušné a divné. Když to řekl nahlas. Oni se začali smát. Protože mě znají. Vědí, že já mluvím až ve chvíli, kdy mám pocit, že to má smysl.
Než říct pět kravin, radši řeknu jednu kravinu.
A někdy ani tu. Protože i kravina potřebuje správné načasování.
A pak je tu ta věta. Ta, která to celé shrnuje.
„Ty jsi nějaká složitá.“
Přeloženo do horajdovštiny to znamená asi tolik:
Nechováš se tak, jak bych potřeboval, a nutíš mě přemýšlet. Nebo, méně poeticky:
Ty jsi hrozná pipi, protože si dovoluješ mít vlastní názor. Ne. Jen už se nechci kroutit do tvarů, které mi nesedí. Nechci přikyvovat, když nesouhlasím. Nechci se tvářit nadšeně, když jsem unavená. A nechci dělat věci jen proto, že by se to „mělo“.
Protože přesně tady se z lidí stávají figuríny. Usměvavé, souhlasné a prázdné. A když pak náhodou řeknou vlastní názor, působí to jako technická závada.
Přece nemůžeme čekat, že budeme všichni za jedno. Jak by ten svět vypadal? Jeden názor, jeden obličej, jeden správný způsob, jak se chovat. A každý, kdo vybočí, je hned kráva. Nebo jiné zvířátko. Záleží na dni.
Možná působím nepřístupně. Možná jsem tichá.
Možná nevypadám jako člověk, kterého chcete oslovit hned po ránu.
Ale složitá nejsem.
Jsem prostě svá.
A jestli to někomu nesedí, je to v pořádku.
Já už dávno nejsem nábytek IKEA. Nepřizpůsobuju se každému prostoru, nemám návod, chybí mi dva šroubky už od výroby a i tak pořád stojím.
