Článek
Výběr filmu
Večer. Sedíte na gauči.
Péťa: „Co si pustíme?“
Následuje půlhodinová expedice napříč všemi aplikacemi, které televize nabízí.
„To jsme viděli.“
„To je trapný.“
„Tomu jsme minule nedali ani pět minut.“
„To se táhne jak smrkánky.“ “ Tady furt někam jdou a nikam nedojdou."
V jednu chvíli už ani nevybíráte film. Jen tak bezcílně scrollujete, jako byste hledali smysl života. Po třiceti minutách konečně něco vyberete. Film začne.
Po pěti minutách:
Péťa sedí, kouká na televizi se zavřenýma očima a lehce odchrupuje, jako by ho někdo vypnul na dálkové ovládání.
Já: „Hmm… tak já si pustím tu Angeliku.“
Po deseti minutách se Péťa vzbudí: „Proč jsi to přepnula? Dyť se dívám.“ (a tak pořád dokola..)
A pak jsou tu rodiče.
Mamka během filmu usne. Probudí se o hodinu později, na obrazovce běží úplně jiný film.
Mamka: „Počkej… kdo je teda vrah?“
Taťka se směje tak, že už ani nedýchá, protože mamka vůbec nepoznala, že sleduje úplně jiný film s úplně jinými herci.
Co budeme vařit
Blíží se víkend.
Péťa: „Co budeme vařit o víkendu?“
Já: „Teď se mě ptáš, když jsem se zrovna najedla a nemám na nic chuť.“
Druhý den.
Já: „Co budeme teda vařit?“
Péťa: „Já teď nevim. Zeptej se mě později.“
A tak několik dní probíhá tichá výměna odpovědnosti, ve které nikdo nechce vyhrát. Otevíráme lednici. Díváme se do ní, jako bychom hledali včerejší den. Zavíráme ji. Znovu ji otevřeme, kdyby se tam náhodou během těch pěti sekund něco změnilo. Nezměnilo. V pátek už na sebe koukáme jako dva lidé, kteří mají rozhodnout o osudu světa.
V sobotu: Guláš. V neděli: Guláš.
Protože když dva lidé týden přemýšlí, co uvařit výsledek je vždycky něco, co je prostě jistota.
Ráno
Ráno existují dva typy lidí. Ten první vyskočí z postele jako kamzík, otevře okno, nadechne se čerstvého vzduchu a má pocit, že dnes zvládne dobýt svět, uklidit byt a ještě si jít zaběhat.
A pak je tu ten druhý. Ten otevře jedno oko, podívá se na hodiny a začne přemýšlet, jestli je opravdu nutné dnes vstávat, nebo jestli by se nedalo nějak elegantně vyjednat, že dnešek přeskočíme.
Zvedání z postele probíhá ve třech fázích:
- popření reality
- vyjednávání se životem
- velmi pomalé smíření doprovázené tichým utrpením
U nás doma jsem kamzík já. A Péťa? Péťa by klidně zvládl ještě jeden zimní spánek a probudil se někdy v dubnu. A nějakým záhadným způsobem se tyhle dva typy lidí vždycky potkají a žijí spolu v jedné domácnosti.
Dovolená – balení
Balí se kufr. (Myšleno, já balím kufr.)
Péťa: „Vezmi jen to nejnutnější.“
Já balím věci, jako bychom se stěhovali na půl roku do oblasti, kde není elektřina, voda ani civilizace.
Kufr obsahuje:
- oblečení na všechna roční období
- léky na všechno, co by se mohlo stát
- nabíječky
- náhradní nabíječky
- věci „kdyby náhodou“
Péťa se balení neúčastní. Jen to sleduje zpovzdálí, jako dokument o přežití v divočině.
Dovolená – realita
Druhý den na dovolené:
Péťa:
„Vzala jsi sluneční brýle?“
„A potápěčský brýle?“
„A černý uhlí?“
„A tričko na spaní?“
„Kde je nabíječka?“
„Tablet?“
Já otevřu kufr. A všechno tam samozřejmě je. Protože zkušený člověk ví, že:
„vezmi jen to nejnutnější“
je jen jiný způsob, jak říct
„vezmi úplně všechno, protože já si pak na všechno vzpomenu.“
Letiště
Sedíme u „gejtu“. Všechno je zařízené:
- letenky
- hotel
- pojištění
- transfer
- check-in
- kufry
Péťa se rozhlédne a zeptá se: „Kam to vlastně letíme?“
Já se na něj podívám a řeknu: „Překvapení. Uvidíš, až přistaneme.“
Odchod z domu
„Tak dělej, odcházíme.“ Tak tohle není informace. To je teprve začátek procesu, který má několik fází.
- hledání mobilu
- hledání klíčů
- návrat pro čepici v zimních obdobích
- kontrola dveří
- návrat, protože „něco jsme zapomněli“
V 90 % případů když jedeme autem: Péťa se vrací pro klíče od auta.
A po patnácti minutách:
„Tak už fakt jdeme.“ A pak se ještě jednou vrátíme. Protože někdo nechal svítit na chodbě.
Nákup „jen jedna věc“
Jedeme hlavně pro těstoviny.
Vracíme se:
- smetana v akci
- maso v akci
- zmrzlina (tu jsme dlouho neměli)
- pepř (protože pepře není nikdy dost)
- kapsičky pro kočky (protože by umřely hlady)
Auto je plné. Peněženka prázdná. A pak ta tichá otázka: „Vzali jsme ty těstoviny?“
Nevzali. Ale už se nevracíme. Bude prostě rejže.
Hledání ovladače
Péťa sedí v obýváku. V obličeji vyděšený výraz. Jakoby někdo snědl poslední čokoládu na světě.
Já: „Copak hledáš?“
Péťa: „Kde je přepínačka?“
Začíná pátrání, které připomíná vyšetřování kriminálního případu z osmdesátých let.
Prohledá se:
- stůl
- gauč
- deky
- polštáře
- prostor pod gaučem s baterkou
Napětí by se dalo krájet. Nakonec se ovladač najde. Péťa na něm celou dobu seděl.
Péťa: „Asi kočky.“
„Co jsem říkala?“
Já něco vysvětluju. Péťa přikyvuje s výrazem člověka, který absolutně rozumí a ví o čem je řeč.
„Co jsem říkala?“
Péťa zopakuje poslední větu. Sebevědomě. S pohledem: „Přesně vím, co jsi říkala.“
Já: „A co byla věta předtím?“ Protože já tu jeho fintu „Pamatuj si poslední větu, co říkala“ znám.
Péťa: ticho
Pamatuješ, jak jsi říkal…“
Já: „Pamatuješ, jak jsi říkal, že vymalujeme kuchyň?“
Péťa: „Ne. Takovou blbost bych nikdy neřek.“
A začíná rekonstrukce události, která nemá:
- důkazy
- svědky
- ani logiku
Já: „Jo, řekls to poslední únorovou neděli po obědě, když jsi stál u ledničky.“
Péťa: „Ne. Tak to určitě není pravda.“
Já: „V ruce jsi měl rohlík.“
Péťa: „Co? Já rohlíky vůbec nejím.“
A i když se pravda vlastně nikdy nedokáže, oba odchází s pocitem, že mají pravdu.
Tyhle malé situace se opakují pořád dokola. A i když si někdy myslíme, že jsme v tom sami, stačí jeden rozhovor s kamarády a dojde vám, že všichni žijeme úplně podobný díl seriálu.
