Článek
Letos jsem si chtěla dát jedno jediné předsevzetí.
Nebýt sprostá. Ale pak jsem si řekla, že se na to vy.. sloveso, které začíná na vy a končí na „rezignaci“ vyjadřující oficiální konec snahy.
Ne že bych měla ambici stát se jazykovou ikonou slušnosti nebo chodit po světě a rozdávat úsměvy v pastelových barvách. Spíš jsem si říkala, že by bylo hezké být trochu kultivovanější. Trochu víc ten člověk, který si v náročné situaci povzdechne a pronese něco ve stylu „no tedy“.
Ne že bych byla sprostá na potkání. Nemluvím tak v práci, nemluvím tak na cizí lidi, nemluvím tak na paní u pokladny ani na poště. Sprostá slova si šetřím. Pečlivě. Jako sváteční porcelán. Používám je doma. V soukromí. Mezi lidmi, kteří mě znají tak dobře, že vědí, že to není agrese, ale ventil.
A právě doma v Aši přes Vánoce mi došlo, že je používám častěji, než bych sama chtěla. Ne proto, že bych byla zlá. Ale proto, že si zanadávám… a je mi líp. A právě tam se ukázalo, že to není žádná moje osobní jazyková rebelie.
Když se ozvalo:
„Ha ha, tak už víme, po kom to má. Dyť je to celá mamka.“
Bylo jasno. Rodinné dědictví. Jen místo sady talířů a povlečení – slovní zásoba, která se neobjevuje v čítankách.
A ta věta se ozvala úplně přirozeně. Ne jako analýza, ale jako reakce. Protože zatímco jsem doma v Aši nadávala já, o pár minut později mamka jela na úplně stejné vlně.
Nejvíc nadávám ve chvílích, kdy něco mělo trvat pár vteřin… a trvá to hodinu. Ne proto, že bych to neuměla. Ale proto, že se něco po… pokazí. Technika. Systém. V tu chvíli nepomůže hluboký nádech. Nepomůže afirmace. Nepomůže „Ajaj“.
Pomůže čtyřpísmenné slovo na p, které se neříká potichu a rozhodně ne omylem. Slovo, které vyletí z pusy dřív než stihne mozek cokoli vyhodnotit, a po kterém se okamžitě lépe dýchá. Také se dá použít ve tvaru do p..
Ideálně doplněné o:
– praštění do stolu
– hození něčím nerozbitným do prostoru
– nebo teatrální gesto, které by si zasloužilo potlesk
Říkám tomu ponadáváníčko. Věci to neurychlí. Ale člověk to snese.
Když jsem fakt hodně naštvaná, jedu seznam. Řetězec nadávek. Vymýšlím patvary, které neexistují, ale zní přesvědčivě a spojuji slova absolutně nespojitelná. Čím delší seznam, tím větší úleva. Je to skoro terapeutické. Jen místo terapeuta tam je třeba slovo na p, které se netýká psychologie, ale funguje líp než dechové cvičení. Slovo, které nemá s feminismem nic společného, ale s úlevou hodně. Je to výraz pro dámské přirození, ale v té méně literární verzi.
Nadávám taky, když mě něco bolí.
A ruku na srdce – kdo z vás si někdy nalomil malíček o stůl, zakopl v noci o kočku nebo šlápl na něco, co tam nemělo být, třeba taková kostička Lega - ta je hodně dobrá a tiše zašeptal: „kurník“?
Přesně.
Když z plných plic vypustíte to nejznámější pětipísmenné slovo českého jazyka (vulgární varianta), bolest se sice neurazí a neodejde… ale trochu couvne. Ten výkřik bolesti a zoufalství a jazykový ventil, který by v učebnicích nikdy neprošel, je prostě magický.
Další kategorie jsou zbytečné cesty kamkoli.
Jednou jsme se s Péťou vydali vyřídit asi tři věci. Nevyřídili jsme ani jednu. Všude zavřeno. Pro nemoc. Z technických důvodů. Protože vesmír.
Když jsme jeli zpátky, zařvala jsem z auta:
„Dneska je snad Mezinárodní den jízd do…“ (doplňte si sami. Začíná to na p, a končí rezignací. Směrový výraz, kam se posílají promarněné minuty. Místo kam, odcházejí dobré úmysly. Taková „česká“ podoba hlubokého povzdechu.)
A světe div se – hned bylo líp.
Taťka nemá rád, když mluvím sprostě. Někdy zakroutí očima. Někdy napřáhne ruku ve stylu „já tě praštím“, ale všichni víme, že je to jen divadlo. A někdy, jako velmi pokrokový důchodce, pronese:
„No comment.“
A lehce se pousměje.
Ví totiž jednu věc. Že už jiná nebudu. A já to vím taky.
Moje oblíbená hláška doma je:
„Jestli tady ještě někdo řekne sprostý slovo, tak ať táhne do…“ víte kam?
A tím ho s láskou provokuju.
Letos jsem se nerozhodla být lepším člověkem. Ne proto, že bych rezignovala. Ale proto, že jsem si uvědomila, že být „lepší“ často znamená být tišší, uhlazenější verze sebe sama a víc po chuti ostatním. A to někdy stojí víc energie než jedno dobře mířené sprosté slovo.
Rozhodla jsem se být autentická. Protože někdy je lepší zanadávat si. Je lepší vypustit páru než ji dusit. A je lepší říct slovo, které se nesmí, než mlčet a být protivná na celý svět.
A víte co? Doporučuju to.
Ne pořád. Ne všude.
Ale občas. Doma. Pěkně od plic.
Protože některá slova nejsou známkou nevychovanosti. Jsou jen známkou toho, že jste naživu.
