Článek
Když řeknu „mám stomii“, spousta lidí ani neví, co si pod tím představit.
Takže stručně — je to vývod na břiše, taková náhradní cesta díky které můžu žít.
Jenže každá mince má dvě strany. A i když mi stomie zachránila život, přinesla s sebou i pár věcí, které už prostě nikdy nebudou „jako dřív“. Každý hrdina má svoji Achillovu patu.A moje stomie má celý Achillův set: patu, koleno, kyčel..
Nikdy už nebudu spát na břiše — a moje tělo to stále odmítá přijmout
Spánek na břiše byl můj chrám. Můj zen. Moje poloha „vypnutá Horajda“
A teď?
Teď si lehnu na břicho, zkusím nenápadně zapomenout na fyzikální zákony, gravitaci i realitu a moje stomie se okamžitě ozve stylem:
„Mám pocit, že se mě někdo snaží zavraždit. HALÓ!? PANIKA“
Takže to vypadá nějak takhle:
– Já: „Jen na chviličku…“
– Stomie: „NE!“
– Moje tělo: „Proč mě mučíš.“
– Já: obracím se jak bramborák na pánvi, hledám polohu, kterou neznám, nenávidím a nikdy jsem nechtěla. A končím opět na zádech nebo na boku jak kosatka na mělčině.
Nikdy už nebudu nosit všechno oblečení — stomie je má módní kritička
Některé holky si vybírají oblečení podle módy. Já podle toho, jestli z toho moje stomie nezačne vyšilovat.
Tílka?
„To je málo látky,Pavli. Dáš mi trochu prostoru? Ne.“
Upnuté šaty?
„Hele, chceš, aby všichni viděli 3D mapu Himalájí na tvém břiše?“
Korzety?
„HAHAHA… ne. Fakt jako? Prober se.“
A legíny?
Tak ty musí stomie napřed schválit:
„Jako jo, ale netlač na mě, jo.“
Takže to je moje móda dneska:
„Pohodlí první, elegance druhý..“
Jízda autem už není klidná — je to takový boj o přežití s bezpečnostním pásem
Já si ho povytáhnu, aby netlačil na měšec… a on šššup zpátky jako „Drž hubu a seď rovně!“
Tak ho povytáhnu znovu. A on se zase utáhne. Já povytáhnu víc. A on se přitiskne, jako by moje břicho bylo jeho vyhrazené parkoviště.
Péťa kouká, co to tam pořád šteluju.
„Ne, Péťo nekoukej na mě takhle.“
Tady probíhá válka.
A moje pravá ruka z toho už má svaly jak Popeye.
Každý den dělám „servisní kontrolu“
Denní výměna měšce je prostě rituál. Jako ranní kafe. Jako čištění zubů. Jako když si Péťa stěžuje, že ta kočka zase prdí.
Moje stomie nezná pojmy jako „víkend“, „svátek“ nebo „ještě chvilku“.
Je to šéf s pravidly. Denní servis, nahlásit přítomnost, splnit úkoly. Je to prostě 24/7 job.
Ale já.. já jsem zaměstnanec měsíce.
Nikdy už neopustím dům jen s klíči — jsem teď člen speciální jednotky „SBi“
(Stomická Bezpečnostní iniciativa)*
Dřív jsem vybíhala z domu stylem:
„Klíče–mobil–peněženka–cajk.“
Teď?
Teď to vypadá, jako kdybych vyrážela do terénu zachránit svět.
Moje výbava obsahuje:
– měšec (hlavní zbraň), – náhradní měšec (sekundární zbraň), – podložku (něco jako taktický štít), – ubrousky (sada první pomoci), – gely (speciální munice proti nepředvídaným situacím), – náhradní oblečení (tajný únikový plán).
Když pak vyjdu z domu, připadám si jako člen elitního týmu z amerického filmu: oni mají zbraně… já mám měšec.
A věřte mi — dokážu s ním být stejně rychlá jako agent FBI tasící Glocka.
Jen místo „Freeze!“ říkám:
„Momentík, přelepím to.“
Kdyby mě někdo kontroloval, nejspíš si bude myslet, že převážím polovinu lékárny. Ne, jsem jen vždy na vše připravená, abych nemusela volat technickou podporu.
Moje břicho je malý DJ s poruchou sociálního cítění
Moje břicho si po operaci řeklo:
„Víš co? Budu dělat zvuky. A budu je dělat tehdy, kdy to bude nejméně vhodné.“
A tak žiju s vlastním soundtrackem, který se spustí vždy v těch nejdivnějších chvílích.
Klidná učebna: absolutní ticho
Děti píšou test. Napětí by se dalo krájet. A moje břicho si řekne:
BRRROOOOOMMM.
Takovej zvuk, jako když se probouzí pračka po výpadku proudu.
Děti se otáčí odkud zvuk vyšel.
Já: „To byl… židle… asi…?“
A židle? Ležérně mlčí a zrazuje mě.
Nejromantičtější moment večera s Péťou
Koukáme na sebe On si mě přitáhne blíž. Romantika by se dala krájet. Chvíle jak z filmu.
A moje stomie si řekne:
„A TEĎ SOLO!“
Zvuk někde mezi kávovarem a strhnutou brzdou v kamionu.
Péťa: mrkne a usměje se
Já: „To byla… kočka…?“
Lékařská prohlídka
Doktor: „Tak mi zkuste zadržet dech.“
Já zadržím.
A stomie: „Nechci.“
Vydá zvuk, který by se v přírodě používal k přivolání samečka buvola.
Doktor se ani nepohne — oni jsou na tohle zvyklí.
Já? Potím se jak v sauně.
Nákup v supermarketu
Stojím u regálu. Rohlíky, mlíko, nějaké kafe.
A moje břicho se rozhodne oznámit svou přítomnost všem v okolí:
„BLORP!“
Dítě vedle mě se lekne. Matka se otočí.
Já předstírám, že vrzly dveře od chlaďáku.
Když se snažím být nenápadná
Třeba když vlezu pozdě do místnosti.
Potichu sednu, snažím se ani nedýchat.. a moje stomie:
„Hej všichni, Horajda vešla do místnosti!!!“ ta potvora udělá zvuk, který by člověk čekal spíše od starého radiátoru.
Stomie mi zachránila život.
A i když mi zakázala spát na břiše, nutí mě tahat tašky jak speciální jednotky a šikanuje mě v autě…
Dala mi něco, co jsem neměla:
sílu, nadhled a humor, kterej by mi mohl závidět i stand-up komik.
A pokud tohle někdo čte a směje se — pak jsem splnila svůj cíl.
