Článek
Letos mi dva telefonáty připomněly něco, co se normálně neříká. Že Vánoce nejsou výkon na plný úvazek. Nejsou to splněné seznamy, naleštěná okna ani soutěž o nejvíc světýlek na metr čtvereční.
První telefonát byl od sestřenky. Leží doma s chřipkou, bolí ji úplně všechno včetně vlasů a jediná vánoční výzdoba, na kterou se zmohla, je malá dekorace na nočním stolku a pár světýlek na okně. A tak má pocit, že „to letos nějak nezvládla“. Že to není, jako každý rok, prostě to není ono a nestíhá.
Druhý telefonát byl od kamarádky, které onemocněl syn. Vánoční nálada se jí vypařila někde mezi lékárnou, kuchyní a další dávkou sirupu. A nemá chuť vůbec na nic. Ani na světýlka. Ani na cukroví. Ani na to se vůbec snažit. Ta pravá vánoční atmosféra se prostě nedostavila a všechno to „už to mělo být“ zůstalo viset ve vzduchu.
A obě se mě vlastně ptaly na totéž, jen každá jinými slovy. Jestli je v pořádku, když letos Vánoce prostě… nebudou podle plánu. Když nebudou dokonalé. Když budou trochu unavené.
Řekla jsem jim to jediné, co mi přišlo v tu chvíli upřímné a správné: že nemusí vůbec nic. Že Vánoce nejsou povinnost.
A že je úplně v pořádku udělat si je takové, jaké zrovna zvládnou. A ne, tak jak se prostě očekává.
A pak mi došlo, že přesně takhle my ty Vánoce vlastně žijeme už roky.
Od té doby, co jsem se odstěhovala na Včelákov, jezdíme na Vánoce do Aše každý rok. A pokaždé je to malá expedice na konec světa, je to logistická disciplína, která by se klidně mohla vyučovat na vysoké škole.
Auto nacpeme k prasknutí. Loďák s oblečením. Pekáč cukroví. Koš na prádlo plný dárků. Tři přepravky s kočkama. A „cirkus Horajda“ může vyrazit.
V celé republice může panovat klid, sucho a iluze, že zima je letos mírná. To ale nesmíte přejet Hazlovský kopec.
To je jakoby někdo otočil knoflíkem a zhasl. Ne symbolicky. Doopravdy. Najednou máte pocit, že jste nepřejeli kopec, ale hranici jiného světa. Světa, kde je pořád zima, šero a kde sníh padá s takovou jistotou, jako jinde déšť v listopadu. A v tu chvíli jste strašně vděčný, že zatím nemusíte vytahovat sněhové řetězy.
Tma je tu hutná, těžká, skoro hmatatelná. Mlha se válí nízko a sníh padá tak vytrvale, jako by tu měl pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Vítr fouká ze strany, shora i odnikud a dokáže vám odfouknout nejen čepici, ale i poslední optimistickou myšlenku, se kterou jste vyrazili z domova.
A denní světlo? To je v Aši spíš teoretický pojem. Něco, o čem se mluví, ale málokdo ho viděl. Dny jsou krátké, šedé a tiché, a když sněží, není to ten romantický sníh co padá v reklamách, je to sníh, který nezdobí, ale zakrývá. Jako by město někdo chtěl na chvíli schovat před světem.
A přesto – nebo právě proto – jsou ty Vánoce v Aši prostě naše, zvláštní, ale naše.
U našich doma už pak všechno běží podle každoročního scénáře.
Mamka a dárky.
Každý rok říkáme: „Hele, letos se na to vyprdněte, fakt stačí pár kravin, ať je něco pod stromečkem.“ Naše mamka má ale dárky ráda. Hodně dárků. Protože to hezky vypadá. A tak zabalí každou kravinku zvlášť. I tu nejmenší.
Dárky pak schová, aby je nikdo nenašel. I když už jsme s bráchou dávno dospělí a vlastně ani nebydlíme doma. Schová je tak důkladně, že je pak nemůže najít ani ona sama.
Lítá po baráku a volá: „Kam jsem to zase mohla dát?“
A jako malý vánoční zázrak pak občas najde dárky z loňska i předloňska.
Mamka a cukroví.
„Letos na to fakt kašlu. Udělám jen linecký a vosí hnízda.“
Přijedeme – a na stole je patnáct druhů cukroví.
Protože našla něco nového na internetu, a když už byla v tom, tak přece udělala i rohlíčky, ořechový, tohleto a támhleto…Protože kdyby náhodou někdo chtěl jen tři druhy, tak by to přece nebyly Vánoce.
Taťka je náš mistr kuchař a tak vaří. Vždycky.
A když dělá salát, je to hotová alchymie. Všechno musí být v přesném poměru. Včetně brambor.
Každý rok probíhá stejný dialog: Taťka a Mamka
„Dej vařit brambory.“
„A kolik?“
„Stejně jako loni.“
„Jenže já si nepamatuju, kterej hrnec jsem loni použila.“
Výsledek je pokaždé stejný. Buď jedna brambora přebývá. Nebo dvě chybí. Nikdy to nesedí. Vážně. Nikdy.
Brácha je na Vánoce vždycky nejlépe oblečený člověk v domě.
Oblek, kravata, elegance. Děsně mu to sluší. Asi proto, že jsme byli odmala zvyklí, že taťka se na Vánoce taky „hodil do gala“.
Brácha také každý rok rozdává dárky. Sedí pod stromečkem a čte s nadšením ty cedulky.
„Mamka.“ A mamka s překvapením ve tváři „Zase já?“ A tak pořád dokola. A ta mamka je nadšená pokaždé stejně.
Když skončí večeře, všichni si povolují pásky, nastane ta nejočekávanější chvíle a s bráchou už se těšíme, jak se přesuneme do obýváku…
A v tu chvíli mamka pronese: „Já si dám ještě toho kapříka.“ Já vím, že to dělá schválně.
A teď se to od ní naučil i můj Péťa.
„No… já bych si taky dal ještě kousek krkovičky.“
Sedíme s bráchou, koukáme na ně, jak si vychutnávají každé sousto, a oba si myslíme totéž:
To jim nedarujeme. Sabotéři.
Pak nás vyženou do pokojíčku vyhlížet Ježíška.
A najednou se zdola ozve známé „cililink“. Protože na stejný zvonek zvoní taťka, co si pamatuju.
S bráchou letíme dolů ze schodů a s úžasem a překvapením v obličejích křičíme:
„On už tu byl Ježíšek?!“
A Péťa jde za námi distingovaně, jako by se ho to vlastně vůbec netýkalo.
Péťa – oficiální ochutnávač.
Projde chodbou kolem dózičky s cukrovím a „koštne“. Což v překladu znamená, že zmizí skoro celá dózička. Když si pak taťka jde vzít cukroví, otevře ji a zvolá:
„Á… Péťa koštnul cukroví.“
Kočky jsou v Aši doma. Jezdí tam s námi roky, mají svá přesně vybraná místa a vánoční režim. Většinu dne prospí, ideálně tam, kde se topí a nikdo po nich nic nechce. Jediné vzrůšo nastává ve dvou situacích. Když taťka vaří – to se všechny tři naskládají k jeho nohám a hypnotizují nůž pohledem „co ti odpadne, to je naše“. A pak když číhají u klece s andulkou, protože by si s ní podle svého názoru „chtěly hrát“. Andulka má na věc ovšem dlouhodobě zcela opačný názor.
A večer, když se všechno uklidní, kočky chrápou na svých místech, venku fičí a sníh padá s jistotou, že zítra zase bude tma jak v pr.., mi pokaždé dojde totéž.
Že Vánoce nejsou o tom, kolik toho zvládneme. Ale o tom, že jsme spolu. I když třeba unavení, nebo nemocní.
A že někdy úplně stačí dovolit si je mít takové, jaké zrovna jsou. Bez tlaku. Bez očekávání.
