Článek
Přestěhovala jsem se z města na vesnici. Geograficky přibližně 380 kilometrů.
Životně je to naprosto jiná galaxie. Nikdo mě nevaroval, že se nemění jen adresa v občance. Ale, že se mění naprosto všechno včetně fyzikálních zákonů, časoprostoru, a hlavně významu slova „kousek“.
Ve městě znamená „skočím jen na chvíli ven“ pět až deset minut.
Na vesnici to znamená obout boty, vzít klíče od auta, zkontrolovat benzín a mentálně se připravit na výpravu, jako kdybych vyrážela dobýt severní pól. Ve městě je „daleko“ tři zastávky MHD, nebo 15 minut pěšky. Na vesnici je „blízko“ všechno, co stihnete objet autem dřív, než vám dojde trpělivost.
A teprve když stojíte mezi polem, lesem a sousedem, který ví, kdy jste se vrátili domů, co jste měli na sobě a co jste jedli včera k obědu, vám dojde:
Tohle není jenom ten očekávaný klid. To je naprosto jiný vesmír.
Ve městě nakupujete podle nálady. Na vesnici je to velmi pečlivě plánovaná strategie.
Město:
Dojde mléko? Skočíte dolů. Čtyři minuty a můžete si udělat svůj oblíbený „šejk“.
Vesnice:
Dojde mléko? A vy zvažujete, jestli to vydržíte do zítřka, nebo jestli se kvůli tomu vyplatí startovat auto, když už jste si sundali tepláky a psychicky zaparkovali na gauči.
Ve městě je nákup drobnost. Na vesnici je to rozsáhlá logistická operace. Proto má člověk doma zásoby, za které by se nestyděla menší horská chata. Několik pytlů brambor. Rýže v množství, které by už mohlo mít vlastní e-shop a konzervy, co přežijí nejspíš i příští změnu vlády.
Ne proto, že bychom chtěli. Ale protože jsme se jednou vydali pro rohlíky a vrátili se o hodinu později, s prázdnou nádrží a totální existenciální únavou.
Na vesnici se nejede nakoupit. Na vesnici se jede na výpravu do Mordoru.
Ve městě vyjdete večer ven: „Jeee, lampy.“ Oranžové, bílé, blikající, reklamní, jaké vás jen napadnou. Obloha to je spíš taková kulisa, co víte, že tam někde je, ale spatříte ji pouze při výpadku proudu.
Na vesnici vyjdete večer ven a žasnete: "Jeee, hvězdičky"a právě zjistíte, že obloha opravdu existuje. Hvězd je tam víc než myšlenek ve dvě ráno. Ticho tak hluboké, že slyšíte vlastní kroky a najednou máte na chvíli pocit, že jste na světě úplně sami.
Ve městě je noc vždycky podsvícená. Na vesnici je noc jako na obraze od Picassa. Taková ta tma, co má váhu. Kde si najednou uvědomíte, že vy jste jen taková drobná postava v tom obrovském vesmíru. Romantika? Ano.
Ale taky chvíle, kdy jdete vynést koš a přemýšlíte, jestli ten zvuk v křoví je vítr, nebo něco, co má víc nohou než vy.
Ve městě si jdete zaběhat. Nazujete boty, proběhnete kolem tří kaváren, čtyř psů, pěti kočárků a jednoho blázna, co běží tak rychle, jakoby běžel svůj nejlepší závod a okamžitě vám zkazí sebevědomí. No a les? Ten je tam taky. Jen si k němu nejdřív musíte popojet pár kiláků autem.
Na vesnici nazujete boty a v lese jste dřív, než vám vaše Garminy stihnou najít signál. Žádný provoz. Žádný semafor. Jen vy, stromy a pocit, že jste právě vběhli do dokumentu na Discovery.
Ve městě běžíte pro kondici. Na vesnici běžíte občas i preventivně. Protože když v lese nikoho nepotkáte, je to balada. Ale když tam někoho potkáte, většinou to není člověk. Ve městě vás může klidně srazit cyklista. Na vesnici vám cestu zkříží tak leda divočák a vy si najednou uvědomíte, že vaše tempo nebylo nikdy lepší.
Město:
„Jo, to je ta paní od vedle. Myslím, že je blonďatá. Nebo měla psa. Nebo možná ne.“
Vesnice:
„Jo, to je Horajda. Mají černý kočky, dneska přišla z práce přesně před deseti minutama, včera jí přijel balík a zejtra jedou na nákupy do města.“
Ve městě můžete bydlet vedle někoho pět let a víte o sobě jen to, že někdy v noci asi pouští pračku. Na vesnici vás znají dřív, než si vybalíte kartáček na zuby.
A dřív, než si vyměníte ponožky, už někdo ví, že jste si koupili nové. Ve městě jste naprosto anonymní. Na vesnici jste tak trochu veřejný projekt.
Na vesnici nemáte kamerový systém. Na vesnici máte sousedy. A ti jedou na solární pohon. Nonstop.
Řeknete v krámku jednu větu a než dojdete pod kopec, je z toho příběh, co má zápletku, vedlejší postavy a hodně dramatický vývoj. Tady se říká:
„V krámku sis uprd… a dole pod kopcem ses postolicoval.“
A vy jen stojíte, držíte pytlík s houskama a přemýšlíte, jak se z věty
„Dneska je ale vedro“ stal příběh o tom, že plánujete přestavbu domu, novou práci a možná i útěk do ciziny. Ve městě se bojíte, že vás někdo sleduje. Na vesnici víte, že vás někdo sleduje. A pravděpodobně už o vás ví vše i jeho teta ze vzdálené vesnice, kterou jste nikdy neviděli.
Po čase na vesnici zjistíte, že už automaticky děláte věci jinak.
Že ve městě přemýšlíte, jestli má cenu vytahovat auto a na vesnici přemýšlíte, jestli má cenu nevytahovat auto. Že ve městě vás uklidňuje ruch a na vesnici vás uklidňuje ticho, dokud není moc ticho. Že ve městě je problém parkování a na vesnici je problém, když se na silnici potkáte s traktorem a oba víte, že jeden z vás bude couvat kilometr.
A někde při běhání mezi stromy a sousedy, kteří vědí víc než vy sami, si uvědomíte, že jste si už zvykli. Ne že by jeden svět byl lepší. Jen v každém se člověk rozčiluje nad úplně jinými věcmi.
Ať už žijete kdekoliv, jedno je jisté. Ten druhý svět vám bude vždycky připadat trochu zvláštní.
