Článek
Náš panelový dům, který má osmdesát nájemníků, už po třiceti letech potřeboval dostat zbrusu nový kabát. Bohužel ti, co byli ve výboru našeho SVJ, se k ničemu neměli. „Vždyť to slouží a mně se to zdá dobrý,“ odpovídal laxně dlouhodobý člen výboru. A protože se nikdo do výboru nehrnul, byli jsme vlastně rádi, že on je ochoten tolik let na své pozici setrvat. Tři a půl tisíce dnes nejsou žádná velká částka za nonstop pohotovost pro sousedy. I když na druhou stranu, nikdo si ho nedovolil zbytečně zatěžovat.
Měli jsme naspořeno
Nakonec jsme už byli nejhůře vypadajícím panelákem na celém sídlišti. Spíš to vypadalo jako vybydlená ubytovna. Když odstoupili dva členové z výboru, chopily se příležitosti dvě mladé sousedky a chytly se rekonstrukce s vervou. Všichni jsme byli nadšení, že se vše konečně začalo hýbat a holkám jsme moc fandili. Vždyť hezky upravené chodby i přízemí domu hrají velkou roli a zhodnocují cenu našich bytů. V té době jsme měli na společném účtu něco přes pět milionů. Dlouho jsme našemu výboru vyčítali, že se měla rekonstrukce spustit ještě před covidem, kdy byly ceny příznivější a hodnota našich peněz byla tudíž vyšší.
Konečně jsme se dočkali
Teď jsme se konečně dočkali! Začalo se malováním deseti pater z jedenácti. Sledovat dělníky, kteří rekonstrukci dělali, chtělo opravdu dobré nervy. Vzhledem k jejich mizivé účasti na zakázce, kdy se nám po domě potácel jeden až dva přiopilí dělníci, kteří si dělali diskotéku a hulili u práce, se výmalba a pokládání lina protáhla ze dvou měsíců téměř na půl roku. Měsíc po dokončení začala malba opadávat. Strukturované lino se nedá vytřít, šmouhy na něm jsou nezničitelné, uklízecí firma běduje a my jen obdivujeme jejich srdnatý boj s nepraktickou podlahou. Také jsme s hrůzou zjistili, že z původně odsouhlasené částky milion osm set osmdesát tisíc jsme se dostali na roztomilé dva miliony osm set tisíc! O vzhledu odevzdané práce je škoda mluvit.
Ledové království
Kdo bydlí v paneláku, asi moc dobře ví, že už ze své podstaty to není nijak zvlášť útulná budova. Nic méně, údajná „designová komise“ zvolila bílou malbu s tmavě šedou odolnou částí. Každý šrám tudíž bije do očí, a že jich na nekvalitní barvě je už teď. K tomu byla nainstalována obyčejná ledově bílá ledková světla. Vždy, když sjedu do přízemí, úplně se vyděsím: „To jsem po cestě umřela a dojela až na pitevnu?“ napadne mě. Říkala jsem si, že se to možná nelíbí jen mě a uklidňovala jsem se, že to je alespoň čisté. „Ta rekonstrukce je příšerná,“ nachomýtla jsem se k rozpravě sousedů. Jak jsem zjistila, nelíbí se to nikomu… Snad jen našim „dámám“, které firmy vybraly. Na základě čeho, to se bude ještě řešit…
Další v pořadí byla obnova přízemí
Návrh na úpravu přízemí za téměř sto padesát tisíc, vypadal moc pěkně. Bohužel zůstal jen na papíře. Měli jsme mít konečně pěkné schránky, přístupné pro pošťačku zvenku, nový portál a hezkou dlažbu. Nevyšlo vůbec nic. Schránky začínají u kolen, takže nájemníci, kteří mají schránku dole, si k ní musí lehnout, aby viděli, zda jim přišla pošta. Nahoře jsou schránky zase tak vysoko, že jedna starší sousedka na ni ani nevidí. „To je podle normy!“ odvětil na naše připomínky stavbyvedoucí firmy (jiné, údajně lepší firmy, než nám dělala výmalbu) a dál se s námi nebavil. Pravdu nemá, ale to není jediný průšvih. Rekonstrukce opět trvala podstatně déle, než měla. Cena se ze dvou a půl milionu vyšplhala na něco přes pět milionů, takže jsme si nakonec museli vzít milionový úvěr. Veškeré použité materiály nesplňují normu a jsou to ty nejlevněji možné k dostání. Podle našeho výboru a firem je ale vše v pořádku. Až na to, že nové vchodové schody s podestou se minulý týden rozpadly. Výbor se na svolaném shromáždění velmi podivoval, že nechceme odsouhlasit jejich hospodaření. Jen zběžnými propočty jsme totiž zjistili, že nás všechny obrali oni, nebo jejich chybná rozhodnutí, o tři a půl milionu, takže každého zhruba o třicet tisíc.
Hloupost, nebo zlodějina?
Ustanovili jsme si tedy Kontrolní komisi, která zjistila další pochybení a prohřešky, nejen proti stanovám. Dámy si například svévolně vyplatily odměny, každá ve výši devadesáti tisíc a vzájemně si to podepsaly. Všichni tři svévolně změnili zcela projekt a výsledná stavba nebyla nikým odsouhlasena. Navýšili si bez našeho vědomí rozpočet. Snad vrcholem všeho je, že předsedkyně výboru se sama rozhodla a zadala menší opravu právě dokončené rekonstrukce svému milenci. Jedná se o výměnu dlažby asi na dvaceti metrech čtverečních. Ten dlažbu sundal, odvezl si ji nepoškozenou (nebyla totiž přilepená) a odvezl k prodeji další oběti. Udělal stěrku, dostal sto šedesát tisíc a práci nedokončil a patrně ani nehodlá. Sousedé v přízemí tudíž chodí po kartonech. Náš dům je teď ještě ohyzdnější než před tím, funkčně nevyhovující, a navíc to byla asi nejdražší rekonstrukce na celém sídlišti. A my nájemníci jsme se konečně spojili a rozhodli se, že to nenecháme jen tak.
