Článek
Dlažebné: Poplatek za vjezd a výjezd z města
Jedním z klíčových poplatků bylo tzv. dlažebné, které se vybíralo především v některých městech, jako je Liberec, Jablonec nebo Brno. Ačkoli mělo dlažebné sloužit k opravám a údržbě komunikací, pro města představovalo také velmi lukrativní způsob přivýdělku a ne vždy byly všechny vybrané peníze plně využity na údržbu silnic.
Původně byly automobily z dlažebného vyjmuty a platily jej pouze povozy. Nicméně, na nátlak povoznické komunity, byla automobilová doprava do těchto poplatků dodatečně zahrnuta. Standardní poplatek pro motoristy činil 1,50 Kč, přičemž v noci se tato částka zdvojnásobila na 3 Kč. Poplatek se vybíral jak při vjezdu do města, tak při jeho opouštění. Hranice pro výběr poplatku byla často definována jako „akcí potravinová čára“, která vymezovala hranice města.
Motoristé vnímali dlažebné negativně a docházelo k oprávněným stížnostem, zejména v oblastech jako Liberec nebo Brno, kde bylo možné zaplatit několikrát při průjezdu rozsáhlejším územím s tehdy samostatnými městskými částmi (např. Růžodol v Liberci). Místní obyvatelé neměli úlevu, ale mohli si pořídit paušál, který byl pro pravidelné cestující výhodnější, ačkoliv stále představoval značnou finanční zátěž (např. 60 Kč za motocykl).
Výběr dlažebného probíhal ve speciálních budkách, zvaných mýtnice, umístěných u hlavních dopravních tahů. V Liberci se dochovaly tři zděné mýtnice, zatímco dřevěné varianty se nedochovaly. Tyto mýtnice byly ve 30. letech označeny velkými světelnými nápisy, v Liberci dvojjazyčnými (např. „Me Tom out“). Obsluhu tvořili uniformovaní zaměstnanci, často váleční poškozenci nebo vysloužilci. Jejich popularita nebyla vysoká, a v Liberci se k tomu přidávala i nacionální rovina, kdy čeští motoristé si stěžovali na neochotu mluvit česky, což mohlo vést k pokutám.
Dlažebné bylo zrušeno poté, co se Liberec stal hlavním městem říšské župy Sudety a začaly platit říšské zákony, které tento poplatek v Německu již dříve zrušily.
Mostné: Poplatek za přejíždění mostů
Dalším významným poplatkem bylo mostné, vybírané za přecházení a přejíždění mostů. Vzhledem k tomu, že stavba mostů byla velmi nákladná, bylo zvykem vybírat poplatky na úhradu nákladů. Platilo se takřka v každém městě. V Praze se mostné přestalo platit ve 20. letech, ale například v Kralupech nad Vltavou se výběr udržel déle. K faktickému zániku mostného, stejně jako dlažebného, došlo po vzniku Protektorátu, kdy byla legislativa přizpůsobena německým zvyklostem, které nezatěžovaly projíždějící. Na mostech platili zpravidla i pěší, s výjimkami pro seniory, invalidy nebo nezaměstnané, kteří se museli u budky prokázat.
Vysoké daně a celkové náklady na automobilismus
Samotné vlastnictví automobilu v té době představovalo nemalé náklady. Kromě vysoké pořizovací ceny se platila tzv. daň z přepychu, která začínala na 40 % ceny vozu a mohla dosáhnout až 65 %. Tato daň byla s největší pravděpodobností jednorázová. Navíc, při pořízení vozu ze zahraničí se platila velmi vysoká dovozní daň neboli clo, což vedlo k preferenci domácích vozů. Celkové vysoké zdanění automobilů, náhradních dílů a pohonných hmot znamenalo, že automobil si v té době mohl dovolit opravdu málokdo.
Další poplatky spojené s dopravou
Kromě dlažebného a mostného existovaly i další formy poplatků:
- Erární mýto: Původně se platilo za údržbu cest v případě podnikání (např. povoznictví), ale později byly hlavní tahy v zájmu státu zdarma, aby se neztěžovalo podnikání a distribuce zboží.
- Akcíz (spotřební daň): Tato daň se platila, když někdo nesl do města zboží určené k prodeji (např. houby a vajíčka). Naopak svačina pro vlastní potřebu se nezdaňovala. Hranice akcízu ohraničovala hranice města a na hlavních tazích se často vybírala současně s mýtem.
- Poplatky za speciální vozidla: I jízdní kola s vozíky nebo psi tahající vozíky s nákladem museli platit dlažebné, byť v menší částce (20 haléřů). Pěší bez nákladu dlažebné neplatili.
Vyhýbání se platbám a historický kontext
Lidé se samozřejmě snažili vyhnout placení poplatků. Nicméně, možností úniku bylo málo. Policisté, vojáci a diplomaté byli z těchto dávek vyjmuti. Vzhledem k menšímu počtu aut bylo snadné rozpoznat snahy o objetí mýtnice, a pokud se někdo pokusil projet bez placení, výběrčí si poznamenal registrační značku a následovala pokuta.
Historicky sahá výběr mýta až do středověku, kdy panovník měl monopol na jeho vybírání a delegoval ho na šlechtu nebo města. Města s názvem „Mýto“ (např. Vysoké Mýto, Grešlové Mýto) svědčí o jejich historickém významu jako míst výběru poplatků na kupeckých stezkách. Někdy se místo poplatku vyžadovala povinnost utratit peníze v daném místě, například přenocováním.
Celkově lze konstatovat, že mobilita v období První republiky byla spojena s vysokými náklady a komplexním systémem poplatků, které se staly neodmyslitelnou součástí života motoristů i povozníků.
Zdroje:
BARTONĚK, Antonín. Dějiny dopravy v českých zemích. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1983. 312 s.
KOVAŘÍK, David. Silnice, železnice a města: Doprava a městské prostředí v českých zemích 19. a 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2020. ISBN 978-80-7325-515-0.
KUBŮ, Eduard; ŠOUŠA, Jiří a kol. České země v éře První republiky (1918–1938): Československo – stát, společnost, kultura. Praha: Historický ústav AV ČR, 2018. ISBN 978-80-7286-330-1.
